středa 13. prosince 2017

Magical Mystery Tůra 1/2 - Osudná bouře


Určitě už jste slyšeli o termínu "butterfly effect", nepatrné mávnutí motýlích křídel na jednom místě způsobí viditelné změny později někde jinde. Například mávnutí křídel motýla na jedné straně planety způsobí týdenní sněhovou bouři na druhé straně planety, na místě, kam jste si naplánovali čtrnáctidenní výlet. Ležíte hodiny a hodiny nad mapama, píšete si poznámky, všechno vám to dává smysl, trasy, výstupy, koupačky v řekách, těšíte se, protože to je to místo na Zélandu, kam prostě musíte, víte přesně ve kterým kempu budete v úterý večer a jakou snídani si dáte ve středu ráno. ...A pak vám to tam zasype metr sněhu. V létě... Zélandský počasí, hahaha, překvapenííííí! Ale co teď s tím?

Máme dvě možnosti. Buď se naštvat, říct si, že všechno stojí za prd, a zůstat naštvaný kdovíjak dlouho, anebo to prostě bez protitlaku přijmout a těšit se jinam. Nádech výdech, jedem na druhou stranu, utečeme tomu, nenecháme si zkazit náladu. Místo výšlapů v Glenorchy a Fjordlandu pojedem na východ a pak dolů na jih a možná se naučíme surfovat, to jsme stejně měli v plánu.

Z Wanaky odjíždíme 6.11. a cestou na východní pobřeží se stavujeme ve městečku Otematata, a na Andyho doporučení obcházíme stezku na Benmore peninsule s výhledem na jezero vytvořený stejnojmennou přehradou. Vzpomněli jsme si, že vlastně rádi keškujeme (geocaching kdyby někdo nebyl zasvěcen), a pár krasavic tady lovíme. Klárko, ten zélandskej jednorožčí travelbug s námi cestuje i nadále 😃. 

Benmore peninsula, trochu jak na Seči
Možná si někdo z pravidelných čtenářů pamatuje na naše první dny na Zélandu a na návštěvu Crisse z Timaru, kterej nám dopomohl k nákupu naší Eminy. A jelikož naší další zastávkou je město Oamaru, vzdálený od Timaru co by kamenem, Criss se za námi vydává a společně kempujeme v Morven Domain Campground, kde za 10$ na osobu jsme na ploše velikosti fotbalovýho hřiště, kromě dvou dalších campervanů, sami, a můžeme využít domeček s kuchyní a verandou grátis. 

A právě zde začíná naše Magical Mystery Tour a my zpětně chápeme, že jsme neskutečně rádi za tu sněhovou bouři, která nás poslala na druhou stranu ostrova, protože, co nás všechno na cestě potkalo za tu objížďku rozhodně stálo.

Večírek v Morvenu je nakonec plný umění a hudby v kempu. Původní plán byl sice najít pláž, sledovat východ měsíce a lehce popíjet, ale ten jaksi zmařila nečekaná překážka na silnici, kterou nebylo možný překonat. Vydali jsme se Crissovým autem cestou označenou jako "beach road". Po deseti minutách jízdy autem po cestě (písek, kamení a tráva), která se každých sto metrů zhoršovala se před námi z hloubi noci vynořila cedule ROAD CLOSED. Hm, nás nezastrašíte! Jedeme dál a cesta už fakt vypadá, jako že ji nikdo moc nepoužívá. Říkáme si, no tak dostaneme se až tam, kam to půjde a zbytek dojdem pěšky. O dalších asi pět minut později se přibližujem k provazu přes cestu, vylejzáme z auta prozkoumat situaci a objevujeme díru obřích rozměrů, vlastně, to už nebyla díra, tam nebyla silnice, chyběl celej kus půdy, vzala ho řeka... Aha, tak dobře, my už vám věříme. Otáčíme auto (což byl taky oříšek když je tma jak někde, cesta je široká pro jedno auto a z obou stran těče potok, ale kluci to zvládli bravůrně) a jedem zpátky zahájit světelnou šou s použitím různých  zdrojů světla a koncert pro tři.


Crissi, doufám, že se ještě někdy někde potkáme, ty cvoku
Oamaru, město steampunkový, Vandou tenkrát doporučený, bylo pro nás velkým překvapením. To město má vážně moc příjemnou atmosféru. Stempunk je něco, o čem jsme se dozvěděli teprve nedávno od našeho ozíka Joea. Co hovoří o steampunku odborná literatura: stempunk je subkultura, ovlivněná prvky fantasy a science fiction, která spojuje technologii a design inspirovaný industrialními stroji 19. století na parní pohon. Někdo by si mohl říct proč? Nevíme. A tak jsme se na to zašli podívat z blízka do místního muzea, vytvořenýho chlapíkem jménem Chris Meder. Tenhle člověk byl fakt talent, není divu, spolupracoval na filmech jako King Kong apod.

Najdete voskovou figurínu?

V podstatě to znamená, že milovníci steampunku sbíraj různý železný krámy, sestavujou je dohromady a vdechujou jim život skrze světýlka, obrazovky a zvuky, který pak vyluzujou. Jo a hlavně nosí hadry s devatenáctýho století, na který si našívaj ozubený kolečka. Znamená to, že si vyrábí funkční prádlo?


Nutně teď potřebuju ty brejle, co měl Willy Wonka!


A pak jsme se stavili tady na těch koulích. Škoda, že byl zrovna příliv, taky jsme mohli mít tu parádní fotku jako Leoš Šimánek, co se svými diapozitivy již staletí brázdí kinosály a má pořád stejný úspěch. Moeraki boulders jsou zvláštní útvary na Koekohe beach a samozřejmě jsou opředeny tajemstvím. Největší z nich maj 3 metry v průměru a jsou naprosto symetricky kulatý. Představuju si je jako nějaký prastarý hliněný perly. Vtipný, že některý se ještě nevykutálely ze břehu. 

Ne vždy se skákací fotka na samospoušť povede, žejo 😊

A protože je jaro/léto, všechno se nám tu zelená a mláďátka všech možných druhů se poflakují kolem. Jako třeba tučňáčci a lachtánci, u kterých jsme na Katiki Point sice stáli tak na metr, ale málem nás odfoukl vítr, a to že nekecám, o ten vítr se dalo opřít a Vikymu uletěla pantofel!



Míříme postupně zase do Catlins, kde jsme sice už byli, ale máme tam sraz s Klárkou a Michalem, který se pomalu přibližujou z druhý strany od Invercargillu. V Dunedinu dáváme zastávku u Albatrosí rezervace, kde odmítáme platit asi 50 dolců za vstup (přelet albatrosa nad hlavou) a snažíme se je vidět z parkoviště nad útesem, kde pravidelně lítaj. Po půlhodině chození mezi racčím trusem máme štěstí a vidíme ty živý letadla plachtit nad náma. Vědeli jste, že albatros je největší mořský pták na světě s rozpětím křídel až dva metry? Když sedí na zemi, je vám skoro do pasu!

S Klárkou a Míšou máme sraz u Cathedral Cave, kam je nejlepší přístup za odlivu. Klárka naštěstí ví přesně, kdy to je, takže tam vstupujeme v nejlepší čas. 


Cathedral Cave je seskupení několika vysokých a hlubokých jeskyní, kam se dá jít s čelovkou a objevovat ty maličký krabíky co vám vyskakujou pod nohama z písku. Úprk a jekot 😄. 

Kempíme společně v Curio Bay holiday parku a začíná pršet. Trefuje nás kus tý bouřky, před kterou jsme utekli na jih. Není to nic hroznýho, ale večer trávíme společně v autě. Vaříme si, vytváříme hudbu a posloucháme déšť. Oceán je rozbouřenej, a je moc příjemný pozorovat ho z tepla domova.


Sancho Lopez
Následující dva tři dny v Catlins jsou ukázkou hippie života a takzvaného bezčasí, kterýho jsme si užívali plnými doušky. Kempování v Tawanui campground totálně bokem v deštným pralese, náš malý velký výlet kolem řeky Catlins, i to jak jsme se tam ztratili, ale jenom trošku. Kytárky, harmoniky, vaření luxusních udon nudlí o půlnoci, palačinky s medem v kempu Papatowai a stavění hradeb z písku, kde byl zrozen i pan hovňák - obyčejné psí hovno pohozené na pláži našlo svůj význam skrze naše umění.


Děkujeme vám kamarádi za těch několik dní strávených společně, brzy nashledanou!

Rozloučili jsme se tematicky u Lost Gypsy galerie, kde jsme se cítili jako doma a kde vládne tak nepopsatelná atmosféra, že má člověk pocit, že je taky tak trochu ztracenej, bez potřeby se kdy znovu najít. Strávili jsme tam všehovšudy tak dvě hodiny a my s Vikym jsme se tam ještě třikrát vrátili, když jsme projížděli kolem. Je to přesně to nekomerční místo s hrstkou lidí, co se tu zastaví, když jedou na jih.

Blair Somerville je sympatickej chlapík, co se rozhodl pro netradiční život v domově na kolech. Jeho autobus byl dřív i pojízdnej, dnes je v něm galerie plná kuriozit a věcí, který on sám vyrobil. Jsou to věci převážně dřevěný a nazývá je automata, fungujou jako malý mechanický strojky/hračky s krásným až naivním motivem a nápisy. Samotná galerie v autobuse je zdarma, po zaplacení 5$ můžete prozkoumat i "divadlo", který má tři místnosti a všechny unikátní Blairovy výrobky jsou interaktivní a můžete je vyzkoušet, zahrát si na ně, protože to jsou věci, co se hýbou nebo vyluzujou nějaký zvuky, stačí zatočit klikou. Je to prostě místo, kde člověk musí chvíli pobýt, nadechnout se a dát si kafíčko u Blaira v trucku. Nedá se to popsat, to se musí zažít.
http://www.thelostgypsy.com
Klárka s Míšou pokračujou směr Dunedin a Christchurch a my se tak zase na chvíli rozdělujeme. Potkáme se cca za dva týdny v Arthur's pass kdy oni pojedou zespodu od Christchurch a my zvrchu od Haastu. Protože jsme si jako další část road tripu vybrali západní pobřeží, budeme ještě projíždět Wanakou cestou nazpět, posbíráme u Andyho zbytek věcí a rozloučíme se naposledy s kamarády, který tam ještě chvíli zůstávaj. Ale teď nás čeká ten slibovaný surfing! 

Jak ta černá zeštihluje, člověk se zas po dlouhý době
cejtí sexy 😂 
Vracíme se zpět do Curio Bay, kempíme a hned ráno se potkáváme s Nickem, naším instruktorem. Lekce na dvě hodiny stojí 60$ a protože sezóna ještě zdaleka není v plným proudu, nikdo tu není a ta šílená týdenní bouřka po sobě zanechala pouze velký vlny, v pondělí 13.11. je ten den, kdy jsou podmínky přívětivější a my jsme s Vikym natěšený jak malý děti.

Nick nám půjčuje neopreny, prkna, ukazuje pár základních pohybů jen tak na pláži a za chvíli už táhnem prkna do vody a chytáme první vlny. Jakože fakt. Něvěřila bych, že to půjde tak rychle a lehce. Chytla jsem hned svoji druhou vlnu a postavila se na celou dobu! Viky jakožto přirozený prknový talent sjíždí jednu za druhou a Nick ho bere i na vlny zelený. Tenhle hantec ještě moc neznáme, ale my potřebujem vědět jen co jsou vlný bílý (ta pěna co zbyde po velký zelený vlně) a vlna zelená (ta co se ještě nezlomila). Já jsem do konce lekce jezdila jen ty bílý, přeci jen, metr až metr a půl vysoký vlny mi přijdou jako velký sousto pro začátečníka. Viky se s tím nemaže a Nick ho prohání na vlnách zelených.
Nemáme žádný záběry z vody, protože jak dobře poznamenal Nick, buď surfuješ, nebo natáčíš. Já už jsem ke konci nemohla a chytla goupročko na poslední dojezd Vikyho. Nick v pozadí má radost, že jsme byli tak skvělí studenti. Ale teda wow, takhle člověk pozná, že jeho kondička je ta tam! Sotva popadám dech.

Otočí se???
Z Curio Bay odjíždíme směr Invercargill a stavujeme se na totálně ujetým místě s názvem Demolition World. Hned u vchodu se potkáváme s majitelkou a dostáváme vysvětlení, proč to tady vypadá tak šíleně. Její manžel je borec, co má demoliční firmu, což znamená, že když skončí v práci, zbyde po něm spousta harampádí. Ona se ale před více než dvaceti lety rozhodla, že než aby se ty věci někam odvezly, vyhodily, nebo recyklovaly, kreativně je využije. A tak koupili kousek za městem pozemek, kde během těch let vyrostlo městečko ze všeho haraburdí, co manžel přitáhl domů. Jsou tam maličký domky, stylizovaný podle různých témat, kde jsou starý figuríny z obchodu oblečený do všeho možnýho. Je tam i kostel a nemocnice, ta je podle mě nejšílenější. No, podívejte se sami:
Najdete tam ulice s minidomkama, kam když vlezete dovnitř...

...čeká na vás třeba bezruká paní učitelka

Další prosím!

Tak a teď už mizíme z tohodle pošukova a jedeme směr Orepuki a Monkey Island, kde zakempíme a rozloučíme se se zélendským jihem. Jsem docela nadšená, že jsme to nakonec zvládli až sem, protože už před půl rokem, když jsem tak po očku mrkala do mapy, kam po sezóně vyrazíme cestovat, zalíbila se mi pláž, která nese název Gemstone beach - pláž, kde jsou notoričtí sběrači kamínků v sedmým nebi. 

Je to unikátní místo s dlouhatánskou pláží na obě strany a poměrně vysokýma písčitýma útesama, ve kterých je vidět vrstva kulatých kamínků/polodrahokamů, který se den co den odlupujou z měkkých stěn a padají na onu pláž. Kdybyste tam náhodou jeli, musíte překročit tu říčku a teprve za ní jsou na pláži tisíce barevných polodrahokamů, který Maorové sbírali a vyráběli z nich šperky. Je tam i takovej šílenej opuštěnej barák zabudovanej v těch útesech, na kterým vám ukážu tu vrstvu kamenů.
Úplně nahoře
No řekněte sami, to je prostě k zbláznění nevzít je všechny! Strávili jsme tam asi hodinu a i Viky měl plnou mošničku! Nejlíp se hledaly, když byly mokrý. Achjo, já bych se tam ještě vrátila. Nebojte, mám kamínek pro všechny, je to asi kilo navíc v mým zavazadle 😁.

A teď už honem na Monkey Island, zakempit přímo na pláži a nechat se unášet tímhle životem ve campervanu, dokud to jde. A protože tohle pro nás začíná být tak nějak normální, budeme se snažit v normě zůstat jak jen to půjde. 

Opičí ostrov
Mávnutím motýlích křídel tenhle post začal a měl by tím taky skončit. Ukážu vám butterfly effect v akci. Tenhle obrázek (velikostí cca metr na metr) jsem vytvořila někdy v červenci, kdy byla zimní sezóna v plným proudu, dařilo se nám v práci a já se vlnila na spokojený sushi vlně v Noodle Baru. Pocítila jsem vděčnost za všechno, co se nám v životě splnilo a kam jsme se všude dostali a chtěla jsem to, jak je mým zvykem, vidět černý na bílým. A když už jsem tak byla u toho vystřihování fotek ze starý zeměpisný knížky, napadlo mě přidat tam i místa, kam se chceme ještě podívat.

Je to vlastně náš cestovatelský visionboard. První horní polovinu mapky vidíte, jsou to místa, kde jsme cestovali nebo nějaký čas žili. Druhá polovina je vašemu oku skryta, tam jsou místa, kam nás ještě táhne naše zvědavost a touha po dobrodružství v neznámý zemi. Pořadí zemí, kam chcem jet jsem vůbec neřešila. Vidíte správně, jaká země navazuje na Nový Zéland? Zamávala jsem já motýlími křídly tak, že jsme o měsíc později kupovali letenky do Tokya? Kdoví...

neděle 5. listopadu 2017

Sladká tečka za půl rokem ve Wanace


To zas tak rychle uteklo, že jsem si nevšimla, že jsem už dva měsíce nic nenapsala. Za zimou se zavřely obrovský vrata v podobě 45 cm prašanu v Treble Cone někdy v půlce září, což bylo naposled, co jsem se, ehm, milostivě vydala snoubordit (konec sezóny byl v půlce října, tak moc jsem rozmazlená!). Ty pomyslný vrata se teda čas od času na vteřinu otevřou, protože to zélandský počasí je fakt na palici. Jako třeba teď, tričko a kraťasy měníme co minutu za huňatou mikinu a zase zpět. (No to snad né, prší prší prší, koukám teď z okna, roztrhnou se mraky a tam je nasněžíno? Zimo už běž do...). Po většinu času je ale už jaro/léto a nám začíná bezdomovecký volno, než se zase někde ukotvíme v pracovním procesu.

Poslední rozpravy s mým prknem v naší snoubordový svatyni o tom, že se zase brzo shledáme
Za poslední dva měsíce se toho tady událo zas tolik, že za mě budou tentokrát mluvit spíš fotky, protože momentálně už jsme na cestě a nemám na psaní ten svůj obsesivní klid. 

Neptejte se mě, jak jsem oslavila třicetiny. Ale protože Viky umí podržet v jakýkoli situaci, a zahraje si se mnou i s mým brekem disc golf, tak to nebyla až taková hrůza. Propukl u mě totiž strašlivej moribundus, česky zvaný zánět dutin. Zcela poprvé jsem čelila tomuto bolestivému zlu a nevěděla si rady, když mě při stoupání a změně tlaku v buse do práce málem explodovala hlava. Doktor v resortu mě poslal hned dolů, což bylo ještě horší, protože se mi ne a ne vyrovnat tlak v uších a lícní kosti byly jen kousek od toho vyrvat se mi z obličeje. Fyzická nepohoda se mísila s tou mentální když mi všichni z Čech radili antibiotika a všichni ze Zélandu tohle tvrzení vyvraceli. Tak co mám teda dělat?! Byla jsem tak vybubákovaná, že jsem šla vysolit ty vydřený prachy do nemocnice, aby mi tam řekli to samý. Nakonec jsem zvítězila jen s léky na bolest a mátovým napařováním nad hrncem. No, tak jsem vám to nakonec bez ptaní řekla sama.
Jinak jsme se ale udržovali fit a plní elánu pravidelně chodili mučit svá těla do gymu na Team Tribe, kterýmu tady chci udělat trochu promo, protože naše trenérka Kelsey je prostě nejlepší! Nebýt Cardrony a všech těch firemních výhod, je pravda, že bychom se asi spíš jen váleli doma haha. Team Tribe je trénink v týmu, na bázi kruhovýho tréninku. Prostě tam cvičíme, co vám budu povídat. 
Tak čáu, zas někdy někde něco společně ukuchtíme!
Jen :-)
Hned potom co jsem se rozloučila s Noodle Barem (zavíral dřív, protože sezóna už byla slabá) a naší skvělou bandou, na pár týdnů jsem byla odložena jako nalezenec do party jiné - Base Kitchen. Nevim, jestli vůbec můžu říct nahlas, že jsem skoro zapomněla na Noodle bar a na moje sushi, jak skvělý lidi jsem v Base potkala. Asi se to nedá vůbec srovnávat, japonská pečlivost a poklid vs. multikulturní anarchie, no nedá. 

Base Kitchen je známá svýma super šmakuládama, který s láskou podává ski hostům. Burgry, hrancle, lazaně atd., jedním slovem samozřejmě mňam, víc netřeba komentovat, čti mezi řádky. Všichni umí všechno, pejsci to a kočičky zase tamto, dohromady to dělá výživné jídlo za velice výhodných cenových podmínek. Ale pozor! O zábavu je v kuchyni postaráno. Takhle jsem se nepobavila za celou sezónu, i když k sushi umění bylo toto umění velmi daleko.


Burgry a hrancle pro všechny

Já jsem ale hrdá na jednu věc. Před x lety, když jsem si ještě o sobě kdovíco nemyslela, opovrhovala jsem různýma pracema, včetně "smažiče burgrů a hranolek". "Tak to bych nikdy v životě nedělala". Vážení, zde je důkaz, že jsem párkrát pracovala i jako "smažič burgrů a hranclí".

Úplně poslední den v práci v resortu







Konec sezóny se proměnil v sérii bye bye parties, kdy postupně odjížděli naši kamarádi a my, co zůstali jsme nestačili sušit kapesníky. Nejdřív odjela Karen domů do Hong Kongu a pak taky Shoko, se kterou se teda ještě potkáme na severním ostrově. Nálada ale nebyla smutná, spíš taková vděčná, že jsme se spolu všichni setkali a měli se dobře. S většinou těch lidí se ještě někde potkáme, protože cestování nám zdaleka nekončí. Naopak, chytli jsme ještě větší slinu a myslíme si na docela jiný destinace a jiný způsoby cestování, sorry mamky. Ale nepředbíhejme, zatím jsme na Zélandu a přítomný okamžik je, jak všichni víme, prchlivá záležitost.
Ahoj všichni krásní Cardrona lidé
Na konci sezóny, když už všichni běžní návštěvníci nemají do resortu přístup, dali jsme si extra týden uklízení s lidma s Base a šůrovali tam ten kentus, a za odměnu pomalu poodnášeli prošlý jídlo a drinky. Byla sranda jéé, to se bude vzpomínat. Každoročně se sem na jaře v tomhle období sjíždí profesionální lyžaři a snouborďáci na trénování do rampy. Taky sem přijel (ehm, přiletěl helikoptérou) Shawn White se svýma kočičkama. Byla jsem od něj tak blízko, že kdybych po něm hodila hadr, trefim se. No jo, já vim, nikdo ho nemá rád, ale kdo chce můj podpis? Povidám, kdo chce můj podpis?!

Na vodě v pohodě

Base crew
...aneb jeden z těch nejlepších dnů ve Wanace. Connie, Giles, Ichi, Lukes, Míša, Klárka, Mathilde, Terka, Martin, Viky a já. Lidi, který okamžitě přilnuli k našim srdcím a je těžký se s nima zase za krátkou dobu rozloučit. Společná snídaně, kayaking, grilovačka, stromolezectví a kvalitní nápoje. Víc snad toto video:


Po těch letech cestování jsme si všimli, že se rozmáhá takový nešvar, a to nemluvit česky, když spatříš Čecha. Prostě zapírat krajanství. Ale nedělají to prý jen Češi, co jsem tak dělala průzkum. Tomuhle nešvaru se chceme postavit na odpor, protože jsme poznali hodně zajímavých a inspirujících Čechů právě tady. A co si budem povídat, takovej ten českej pokec je stejně nejlepší, když můžeš používat všechny slova, co znáš, nic proti angličtině. Takže tady chci zmínit Péťu architektu, Janču právničku (obě jsem poznala u mytí nádobí), Martin s Terkou sporťáci, Klárku a Míšu ze Zlína, a v neposlední řádě kuřátka Káťu s Lukesem, který jsme tady taky potkali hroznou haluzí a máme v plánu se ještě potkat na severu. A další  a další Češi, co tu ve Wanace žijou...
Horysovy narozky
Takhle jsme se vlastně ve frontě na lanovce dali do řeči s Martinem Černíkem a Šárkou Pančochovou, později pak s Petrem Horysem, když v Cardroně trénovali na olympiádu. To je můj apel na to, nezavrhovat někoho v zahraničí jenom proto, že "je to zase jenom Čech, když já od nich přeci zdrhám". Protože na cestách se potkávaj zajímavý lidi a je jedno odkud jsou. Inspirující lidi i kreténi totiž žijou úplně všude.

S Connie
Práce v resortu nám nadělovala dárečky ještě po tom, co jsem přestala pracovat. Doubtful Sound a Milford Sound cruise grátis. Tohle byl velikej bonus, protože ty cruise stojí majlant a za plnou cenu bychom tam určitě nejeli. Já jsem z nich vyždímala ještě i parádní oběd.

Země hlubokých fjordů ukrývala tyhle poklady hodně dlouho, než je prozkoumal Alessandro Malaspina v roce 1793. Tyhle fjordy skýtaly závětří, když lodě na otevřeným moři chytla bouře. Dokud nebyla příležitost, nikdo se tam neplul podívat.

V Doubtful Sound nám přálo počasí, což se ve Fjordland moc nestává. Bus nás vyzvedl v Te Anau, dovezl do Manapouri, kde jsme vlezli na takovej menší katamarán, kterej nás převezl přes jezero na druhý břeh, kde na nás čekal další bus. Jinak se tam po souši nedá dostat než tímhle způsobem, proto je cruise tak drahá.
Modrá lajna cruise, červená bus
Bus nás přehoupnul přes průsmyk Wilmot Pass a dostal nás ke konci fjordu, kde už jsme nasedli na cruise a plavili se překrasnou krajinou. Na poslední chvíli se k nám přidala i Connie, Tyler a Maria, který s dalšíma lidma dokončili Milford Track.

Na vrcholku Wilmot Pass, v dáli fjord 
Večer jsme zakempili kousek od Te Anau a přemýšleli, jestli dát ještě kayaking v Milford Sound. Slevu jsem musela využít do konce října, takže nejvyšší čas. Počasí se mělo zkazit a my jsme se zalekli, že budem 5 hodin pádlovat v dešti a klepat kosu. Už jsme to málem vzdali, ale nakonec bookli. Druhý den jsme řídili až do Milford Sound a počasí se začalo fakt zhoršovat. Samotná cesta do Milfordu je zážitek a i kdyby kayaking stál za prd, vodopády po ceště to hned zlepší. Není jich tam deset, ani dvacet. Jsou jich tam stovky když prší. A padaj z neskutečných výšek. Když jsme dorazili do Milfordu, lilo už pořádně a my jsme z toho byli trošku nakřivo. Jen co jsme ale vyfasovali neopreny a oběd do taštičky, bylo nám hej. Perličku na závěr poskytl nejen ten tučňak, kterej nás pozoroval když jsme obědvali na kameni, ale i ten lachtan, kterej s náma plaval vedle kajaků. (Nemám teď čas se probírat gopro záběrama, ale doplním!)
Vždycky se vyplatí vysoukat se z komfortu, protože i když tam třeba člověk zmokne nebo promrzne, zaprvý nelituje, že do toho vůbec šel, a za druhý je na sebe hrdej, že se neposral a dokázal, že není z cukru. A už teď chápu, proč nám všichni říkali, ať jedem do Milfordu za deště, je to nejlepší!

Krásy propršenýho a tajemnýho Milford Sound

Wanacký jezero je tak krásný, že si prostě zaslouží, abych na něm připravila ten úžasný rolovaný pokrm. A tak jsme urolovali, se Samem Vikyho šéfem a jeho manželkou. To je taky dost, že nás vyvezli, když maj tu loďku.
I'm on the boat madafaka

Tady mě tak pokousali sandflies, že bylo to sushi vykoupeno krví a týdenním drbáním

Abych neskončila jen u toho, co už u mě znáte, dovolím si teda tu sladkou tečku za Wanakou na závěr. Všichni cardronští kuchtíci se sešli, aby své síly změřili při velkolepé soutěži přípravě desertů. No a tak bylo jasný, že připravím frushi, sladký sushi! 
Výraz Pikles mluví za vše
Kokosová mléčná rýže, ananas, jahody a kiwi, když už jsme na Zélandu a čokoládový sos místo sojovky.  Kdo soutěž vyhrál a obdržel potlesk od ostatních soutěžících můžete hádat. Dobrou chuť a zachovejte přízeň, nebudeme zrovna moc na signálu.