úterý 28. března 2017

Jak jsme vyměnili kanadské Fernie za novozélandskou Wanaku

     Kdysi jsem si myslela, že budu žít ve velkým městě a že budu nosit dámičkovský hadry a podpatky. (Mami, a sukně! Haha! – interní vtip) Chvíli to tak možná bylo, ale to byla nejspíš přetvářka a sebeklam. Protože přeci když jsem byla malá, vylezla jsem na každej strom na louce za chalupou, jezdila jsem s našima po republice na túry, a když jsem pak s bráchou jezdila na fesťáky, na vodu a pod stan, mělo mi bejt jasný, že právě tohle je moje nátura. Příroda a přirozenost. Nějak jsem se tomu v pozdějším věku bránila. Postupně se k tomu ale zas vracím a vracím se tím na svoji přirozenou energii, kde mi je skvěle. A protože tyhle pocity návratu k přirozenosti jsem zažívala, když jsme žili rok ve Fernie, ve Skalistých horách v Kanadě, bylo samozřejmostí, že si na Zílendu najdeme podobný místo.
"Wanaka - město zaslíbené"
     Wanaka – horský městečko na jižním ostrově se stejnojmeným jezerem a ski resortem dvacet minut autem. K roku 2016 žilo ve Wanace 7850 lidí. Městečko bylo založeno během zlatý horečky okolo roku 1850, a tehdejší turismus započal roku 1867, kdy byl postaven první hotel. Konec historického okénka. Zábava na vodě i na sněhu, dělá z tohoto místa celoroční lunapark pro dospělé. A právě proto tady jsme. Wanaka se stane naším domovem minimálně do konce zimy. Mise číslo jedna: najít bydlení a práci.

     Protože jsme homeless ve voze, potřebujeme vůz někam zaparkovat a legálně v něm spát. Naším dočasným parking-domovem se stává břeh řeky Clutha v Albert Townu, pár minut autem od Wanaky. 7 dolců na osobu na noc je OK, platíš sice jen za ten suchý záchod, žádný sprchy, ale je to aspoň daleko od silnice. U příjezdu do kempu je velká žlutá cedule, která upozorňuje campery na možný vzestup hladiny řeky, a že by každý camper měl toto vzít na vědomí a mohl kdyžtak ihned ujet. Tato informace bude ještě v našem příběhu hrát roli – wait for it.


     Kemp je ooobrovský! Parkujeme u meandru, na pláži, pod stromem. Vody v řece je málo. Na toto místo se ještě několikrát vrátíme. A protože kolem nás nikdo nikde není, užíváme si tyhle dny u řeky jako pravý hipíci. Někdy nahý, někdy oblečený, v řece i na břehu, s pivem i s vínem, se zpěvem i bez zpěvu, zkrátka unešeni svobodou zapomínáme na zaryté civilizační stereotypy. (Mamky nebojte, zuby si čistíme). Místo je
přímo ideální k psaní dalšího postu (Viky si teď přebrodil řeku, aby si tam mohl jít hrát s kamením – za tohle mě zabije :-D). Žádný vnější rušivý vlivy, vnitřní klid, připomíná mi to můj pobyt ve tmě. Jeden den opravdu celý trávíme absolutním nicneděláním venku u řeky. Nepamatuju si, kdy jsem toho byla naposled schopna. To já si třeba někdy sednu/lehnu s tím, že nebudu nic dělat a na nic myslet. Ale trvá mi to cca 5 minut a pak už zas přemýšlím, co bych dělala a vyráběla a psala… Užíváme si to ale vážíme si toho, víme totiž, že takových chvil v houpací síti je pomálu.


     Aby to nevypadalo, že se nesnažíme splnit naší misi, jezdíme taky do centra okukovat místní nástěnku, jestli se tam pro nás nenajde facha a hlavně to bydlení. Už jsme byli obeznámeni, že najít solidní bydlení blízko centra za rozumný peníze není snadný. Tady na byt zapomeň – žádný bytovky tu nerostou, tady se pronajímají rovnou celý domy, nebo jen pokoje v nich se sdílenou kuchyní, někdy i koupelnou. Tohle už máme vyzkoušený za ty léta ve WDC, takže by hodně záleželo na lidech, se kterýma bychom bydleli. Zatím je ale teplo, nějakých pár týdnů bychom to venku s Eminou ještě vydrželi.

     Jdeme do knihovny na net a nabít elektroniku, ale hned se na patách otáčíme, protože knihovna je nacpaná bezdomovými lidmi jako jsme my a jejich elektronikou. Sedí si tam u těch zásuvek pomalu na hlavách! A 30 minut free wifi za den taky není žádný terno. A tak míříme do nově vystavěného rekreačního centra kousek za městem, kde si za 5 dolarů na osobu můžeme dát sprchu a napíchnout svoje noutbuky a telefóny. Ha! Nikdo tady není! A ta sprcha! Oujé!

     Takže pěkně čisťoučcí a voňaví tiskneme naše životopisy, kam jsme umístili naše nejlepší fotky (divný co? ale kiwáci to tak chtěj) a obcházíme pár obchůdků a restaurací, kde bychom si uměli představit pracovat. Je ještě poměrně brzy, zimní sezóna začne až za dva měsíce, a tak si naše CV zatím zakládají do šanonů. Ale něco vypadá dobře, možná bude i interview.

     Mezitím Viky na fejsbuku rozjíždí ubytko-akci a píše si s Cushlou, holčinou, co na zimu pronajímá studio. Studio? Haló? Za kolik a kde?! 4 minuty autem od centra/20 minut pešky, na 5 měsíců čili do konce srpna za 250$ na týden. Domlouváme schůzku a jedeme tam. Hned si padáme do oka, Cushla si nás píše na seznam a mrká na nás, že se jí líbíme nejvíc! Poslední slovo má pronajímatel Andy, takže fingers crossed! A protože máme rádi každodenní oslavy, dáváme si luxusní oslavný oběd, že se nám ta schůzka vydařila. Ehm, parkujeme s naší polní kuchyní u jezera a ohříváme Campbelku (mini nápověda pro rodičové – vygooglujte si Campbell’s a Warhol). Mňam, nazáviď!
"A co dávaj v telce vám?"
     Vracíme se do kempu jako obvykle na naše top místečko a nedaleko od nás parkuje karavan. Nevadí nám to, jsme sdílní. No, jen teda koukáme, že kameny v řece už nejsou vidět a voda dosahuje až tam, kde jsem ještě ráno myla nádobí. Hm, možná bychom měli zvážit, jestli se neposuneme kousek dál od řeky. Viky je narozdíl ode mě v klidu, jak jinak. Já si moc dobře pamatuju záplavy z roku 97, kdy se u nás bratránek zasek na dva týdny, protože voda zaplavila trať a že to bylo raz dva! Žlutá cedule, pamatujete? Elektrárna si touto cedulí vyhradila právo čas od času zaplavit chudáky v kempu vypuštěním vody z přehrady bez předchozího avíza. Jako právě teď. Jedeme s Eminou o kus dál do “vnitrozemí” a počítáme, kam až se asi ta řeka může vylít. Myslíme i na ten karavan, vypadalo to, že obyvatelé už asi spí a absolutně netuší, co se kolem nich děje. Jdeme se tam podívat a po cestě nám brada padá do před nami se tvořícího jezírka. Řeka už si to proudem štráduje do kempu! S čelovkama klepeme na karavan a otvírá nám chlápek v županu. Kolem něj už se tvoří regulérní potok. Děkuje nám a přejíždí jinam, stejně jako my podruhé přeparkováváme. A co když je tu víc takových lidí, co jsou u řeky a spí? Neměli bychom je jít vzbudit? A co když je řeka odřízne a oni se nebudou moct autem dostat zpátky? Vůbec nemůžu spát! Viky mě uklidňuje, že maj lepší auta než my, a že to tu určitě znají.

"Fotku Vikora v houpací síti si dejte jako fotku PŘED. Tahle je PO."


     Hned ráno se ještě v pyžamu jdu podívat na první místo, kam jsme se přesunuli. Pár metrů vedle je jezírko a příjezdová cesta ke břehu řeky je zatopená. Na místě kde stál karavan je dvacet čísel vody. Řeka nám dává signál, že je nejvyšší čas se přestěhovat. To je jasný znamení, chápeš. Píše Cushla. Andy si vybral nás!

pátek 17. března 2017

Bezdomovci na čtyřech kolech

     Je čas zvednout kotvy a tak se po pěti dnech u Vandy a Crisse balíme, nabíjíme všechnu elektroniku, myjeme se a promýšlíme finanční budget. Žádáme online o IRD číslo, díky němuž zde budeme moci pracovat, platíme pojištění na auto (který je na NZ dobrovolný, představ si!), a stahujeme na wifi co se dá, především pak Wiki camps aplikaci, kde budeme později hledat spací fleky. A trvá nám to zas tak dlouho, že vyrážíme z bytu kolem šestý. (O tom, jak nám všechno vždycky hrozně trvá, možná později). Jedeme do Warehousu nakoupit kempovací nezbytnosti, co v autě chybí, a taky kupujeme jídlo a pivo na pár dní. A o půl osmý můžeme vyrazit z Timaru. Sakra, to už k jezeru Pukaki, kde chceme první noc zakempit, nestíháme za světla. Míříme proto do nejbližšího kempu za městem - Pleasant Point. Zde parkujeme při posledním slunečním svitu - nesvitu a transformujeme auto na campervan. A je ticho, jen krávy z nedaleké farmy bučí. Rozsvicují se hvězdy, který jsme ještě nikdy neviděli, brzy vykukuje i měsíc, a i ten je vzhůru nohama! A ta mléčná dráha! Tolik hvězd jsem neviděla ani na Jizerce v rezervaci tmy, ani v Kanadě, kde jich byla taky celá obloha. Wow.
    
     Jak název článku napovídá, stali se z nás poutníci bez trvalé adresy (kromě té české u rodičů pochopitelně). Naším domovem vezdejším je Toyota Estima, naše dvoumístná Emina s přebudovaným vnitřkem, kde je možné sklopit stoleček a sedět na dvou lavicích, pod nimiž jsou úložné prostory. Vzadu je kuchyň s výklopnou skříňkou a vařičem. Máme zde vše, co potřebujeme k bydlení, spaní a stravování. Ten někdo před námi si dal pořádnou práci to všechno vykoumat a postavit. A já mu tímto děkuji, ať je to kdo je to, že se s tím už nemusíme zabývat, a i přesto, že tu máme i šitíčko, nemusím ručně šít ty závěsy.
"Nádobí, spižírna a univerzální odkladiště"

"Zde se připravují pouze jídla vybraná a oku lahodící"

"Přidá se ke mě někdo do čajovny poklábosit?"

"Strašlivě studí, ale strašlivě"
 Po první noci strávené v našem mobilním domově, zabaleni do naší fungl nové huňaté deky, mneme si ruce, jak jsme udělali dobře, že jsme si vybrali Eminu. Vaříme si snídani jak z Alkrónu a vydáváme se do místa, odkud vede krátká stezka k nejvyšší hoře Nového Zélandu  - Mt. Cook. Jak jinak začít s putováním po těchto končinách než tím největším, žejo. Stezka je ale víceméně začátečnická, vede jen po rovince a za chvilku tam jsme. Slunce pere jako blázen! Prý je nad Zélandem největší ozonová díra na planetě, naštěstí jsme vybaveni opalovacím krémem. Na konci stezky je ledovcové jezero a je fááákt ledový! Nechápu, jak tam ti kluci můžou jen tak plavat mezi krama.
"To je ten fešáckej slamák. Jo a Mt. Cook"
     Naší další spací destinací je jezero Pukaki, kde je freedom camping (kempovaní zadara) na břehu jezera. Přijíždíme za světla, haleluja! A vybíráme flek hned na krajíčku toho nádhernýho jezera s blankytně modrou vodou. Vedle nás je rozeseto pár campervanů, ale žádná velká interakce s nimi se neděje. Stmívá se, vaříme, otevíráme pivínko a následuje další díl hvězdného seriálu. Wow. To mě nepřestane fascinovat, i když mě z toho už pěkně bolí za krkem. Všimli jste si, že je v mléčný dráze díra? A že napravo vedle ní jsou dva takový jakoby mráčky světelný? Hvězdáři všech zemí, napište mi, co to je prosím. A ty padající hvězdy!

     Ranní koupačka! Nejšílenější věc dne hned první z rána! Brrrrr!!! Ale je to taková paráda! Jakápak koupelka, Pukaki na nás! Dokonce i plaveme! Nevěřili jsme, že to fakt dáme. A jak nám pak chutná snídaně! To je tak skvělý ráno. A nikam nespěcháme, žádný deadliny, konce dovolený, nájmy. Náš plán není stoprocentně načasovaný. Víme jen, že jsme na cestě do Wanaky, tam chceme strávit následujících pár měsíců. Ale kdy tam vlastně dorazíme, bůhví.

"Ranní výhledy z postele"
     Idylické ráno se mohlo v mžiku změnit. Ale naštěstí je to jen na mašličku. Naše Emina je skvěle vyřešená, ideální pro malé lidi, jako jsem já. Dlouhán Viky ale občas narazí. A tak narazil. V kuchyni nesklopil hlavu a třísknul se do nosu o zadní dveře. Teoreticky by to i bylo na jeden steh, ale na to nemáme čas. Jak říká můj brátranek zostravy: „Pro zážitky se musí trpět.“ (Tímto zdravím Honzu!) A tak jdu vedle k sousedům škemrat o náplast a vracím se i s dezinfekcí. Hostím se role Vendulky utěšitelky a vyrábím mašličku. Uvidíme, jestli jsem ještě nezapomněla ošetřovatelský lifeguardský techniky a jestli bude mít Viky další drsňáckou obličejovou jizvu. (Otočíte-li se hlavou dolů, jako my, uvidíte na úvodní fotce Vikyho ozdůbku)

     Zničehonic se zvedl brutál vítr a tak se přesouváme kolem jezera Tekapo do vedlejšího městečka, Twizelu. Tak drahý to tady maj! Nakupujem teda jen ty nejdůležitější potraviny: pivo a led, a jedeme dál. Myslim, že mám úpal, nebo úžeh, jedno z toho.
"Svačinka u jezera Tekapo..."

"...a místní atrakce The Church of the Good Shepherd, kterou neumim tak hezky vyfotit..."The Church of the Good Shepherd
"...jako někdo jinej. No já mu to neberu, žejo."
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/originals/15/d5/8b/15d58b69b21818f6c0396fad5e6a5388.jpg
  
" Žádný extra výhledy, ale já koukám na Vikyho co mi dneska uvaří :)"
     Bendigo je jedno z dalších freedom camping míst po cestě, kde v Emině složíme hlavu. Nachází se hned u silnice, ale taky hned u jezera Dunstan. Je tady docela plno, ale my si nacházíme flíček kousek od břehu. Byl by tu býval i klid, kdyby se ho vedlejší německá tlupa nesnažila přehlušit německým rozhlasem! To jako vážně?! Nerozumíme ani slovo, ale buď si pouštěj pohádky na dobrou noc, anebo je to audiokniha pána prstenů . Ta klidná dikce německého vypravěče mě snad taky uspí.. Opět je tu vítr a mraky se formují do zvláštních světelných útvarů. Jako létající talíře.

    
     Brzo ráno pakujem, mno vlastně, než se vykopem je dvanáct. Ale žádnej spěch, jsme na dovolený! Jedeme se podívat do městečka Cromwell, který si udrželo jako jedno z mála historickou vizáž. Ale když seš z Evropy, na „historickou budovu“ z roku 1900 nevyvalíš oči a nefotíš ji ze všech stran. Tak starej je možná i náš panelák v čézetbí. Nicméně chápu to, chápu i asijský novomanželský páry, co se nechávaj fotit před stodolou se sto let starým vybavením.


   

Cestou si jako správní backpackers dopřáváme oběd v podobě kvalitních sýrů v Cheesery sýrárně a vinicích Gibbston. Mňam! Pro dezert si jedeme do Jones Fruit stall, rodinném podniku, kde kupujeme čerstvé ovoce a zeleninu. Nejlepší jsou Yum Yum švestičky. Objevujeme místního medumilce a za kilo jeho luxusního medu platíme v honesty boxu (skříňka, kde hodíš peníze a vezmeš si, co zrovna dotyčný prodává, aniž by on sám tam byl). Všechny tyto zastávky jsme našli právě v aplikaci Wiki camps NZ, kde ostatní hodnotí.

  Krajina pána prstenů se nám začíná pomalu odkrývat a my míříme k prvnímu většímu městu Queenstown. Jezero, hory, turisti. Hodně turistů. Hodně asijských páru fotících se u různých objektů. Parkujeme u nějakýho hotelu a platíme čtyři dolce za dvě hodiny parkování, pche. Ve městě je zrovna nějaký festival, zní tam songy od Rolling Stones, ACDC, apod. Úprk z davu řešíme vyhledáním místního disc golfového hřiště a jdeme vyzkoušet, jestli náš nový talent nabitý v Kanadě někam nezmizel. A ejhle, další festival. Disky házíme až od páté jamky a to se ještě bojíme, abychom neskalpovali na trávě povalující se bandičku. Není čas ztrácet čas, poslední jamku odbýváme a ženeme se zpátky k autu, abychom stihli za městem zakempit za světla.
"Queenstown"

    Naše kára je super. Vážně si nemůžeme na nic ztěžovat. Jenže s ní nemůžeme kempovat všude, neb není tzv. self-contained. Naše auto nemá dřez, nádobu na dostatek čisté vody, nádobu na vodu odpadní a wc… Dost stejných camper vanů tuto úpravu má a může proto kempovat i na místech, kde není wc součástí kempovacího fleku. My nemůžem, my si musíme vybírat kempovatý kempy. Jenže někdy je to vyloženě k vzteku. U Queenstownu je Twelve mile delta kemp za 13$ na osobu!!! A maj tam jen ten záchod, žádný sprchy, ani pitelnou vodu! Grr! Platíme, mumláme si pod fousy, a jedeme si najít místečko. Aspoň že ta vyhlídka na jezero je krásná.
"Twelve Mile Delta Camp"

     Ráno se jezero zabarví do růžova a z křoví kvílí nějakej místní papouch. Jdeme to prozkoumat. Kolem jezera jsou kameny ideální na házení žabek. Jak se házení žabek řekně anglicky? Já jako mistr v házení žabek (tréning leta letoucí v Mněticích u splavu – díky mami a dědo) čapnu svoji chvilku slávy za pačesy. Ach, to je idylka. Vodička šplouchá, letně-podzimní slunce nás prohřívá a není nic, co bych na týhle chvilce změnila.

     Po obědě na náplavce ve Franktonu, souměstí Queenstownu, odjíždíme vstříc městečku, kde chceme strávit následujících pár měsíců. Wanaka
"Prostě romantika"

středa 15. března 2017

Koprovka pro Crisse a první lekce kiwácký angličtiny

    V pátek jsme ještě domyli nádobí a povyhazovali nepotřebný věci z auta a rozloučili se s Rebeccou, a slíbili si, že se ještě někdy někdě potkáme. Nyní nás čeká cesta za Vandou a Crissem. Takže, stavit se v bance, v armádě spásy pro Vikyho novej fešáckej slaměnej klobouk a posilnit se v Domino’s pětibabkovou sýrovou pizzou. No coco, na žádný hogo fogo obědy teď nemáme!

       Do Timaru jsme dorazili večer kolem půl osmý a ihned nás Criss s Vandou vzali na Tiki tour po Timaru. Cože je to ta Tiki tour? Tiki je takovej domorodej totem chlápka s vyplazeným jazykem a tour je projížďka po městě. Tiki tour asi novozélandská čumenda. Je tma, koukáme z auta, možná by bylo lepší jet ve dne. Ale i tak je to boží, jedeme se podívat na pláž, kde Criss avizuje (mé oblíbené slovo, stejně jako strastiplný - tímto zdravím Páťu) příchod místních minitučňáků. Hm, asi někde paří, protože se neukázal ani jeden. Anebo nás Criss tahá za fusekli.

"Zátiší šamana Neila s pidilampičkou"
      Našim příjezdem se rapidně mění počasí a zůstává hnusně až do našeho odjezdu. Vymýšlíme teda plán na propršený víkend. Venku je fakt kosa a myšlenka toho, že budem třeba měsíc bydlet v autě mi trochu hodně vrtá hlavou. Jedeme tedy do termálních pramenů u jezera Tekapo. Cestou se stavujeme ve městečku Fairlie na fantastických plněných slaných koláčích v Bakeshopu. Další zastávka je u místního bylinkáře a šamana Neila, kde na mě dýchne neuvěřitelná atmosféra. Neil prodává bylinky a tabletky z bylinek, taky rozumí numerologii a čte z karet (tímto zdravím maminku a její tarotové karty, které mě provází bezmála půl života, řešení bravíčko-trablí typu „láska, vztahy, něžnosti“ obzvlášť). Neil nám „věštil“ podle data narození a i když mi celou dobu předčítal jiný datum, stejně to bylo magický a hrozně jsme se nasmáli.


   Tekapo springs je kaskáda asi pěti bazénků nad sebou, přičemž bazének nahoře je vařící a ten spodní je studenej. Za pětadvacet dolarů na osobu se cachtáme asi dvě hodiny. Náhoda-nenáhoda potkáváme tam Crissovýho kámoše korejce, který v Timaru vlastní japonskou restauraci, kde dělaj sushi. Den předtím se o něm bavíme a spřádáme nad pívem plán, jak si otevřem na pláži food truck se sushi a já ho budu provozovat! Jasně, ty pivní plány, ale já v tom vidím jistý signály! Uvidíme, nechme Vesmír čarovat J.


    Stále prší a venku bys fakt ani Boba nevyhnal. Bob je Vandy roztomilej kocourek, kterej škrábe a kouše a škrábe a kouše a … mazlí se. Né, je to fakt miláček! A protože jsme slušní hosté, nabízíme své vařící služby k dispozici. Vikyho famózní chipotle (naše stará, ale pořád nepřekonaná závislost z juesej), věřte nevěřte – langoše (na který si Criss chtěl okamžitě dávat slaninu a divil se, že tam nepatří), a samozřejmě moji vyhlášenou koprovku (za toto veledílo vděčím kuchařskému umu mého tatínka, takže se zde napůl chlubím cizím peřím). Koprovka je přesně to jídlo, který buď miluješ, nebo nesnášíš. V mém případě je to láska života (až po Viktorovi samozřejmě) ale taky slouží jako jistý test pro všechny nečeské kamarády. Chichi. Moji koprovku ochutnal už Polák, Kanaďan a Australan a vždy byl navrácen vyblízaný talíř, takže schválně co na to řekne kiwák.

     Haha, oslí můstek, co na to řekne kiwák? Jen co se člověk naučí přízvuk americký, zvykne si na přízvuk kanadský, hned je tu challenge nová a to přízvuk novozélandský. V první řadě si ve svých sluchovodech přepněte i a e a v drtivé většině anglických slov tato písmenka zaměňujte. Vznikne vám tak nádherný „ig“, „bist“, „tin“, „iva“, a třeba můj oblíbený „big pig“. Překlad nejen pro anglicky nemluvící rodičové: „egg“, „best“, „ten“, „ever“, a „backpack“! V Kanadě jsem pracovala s novozélanďankou Katie a když po mě chtěla podat „pin“, koukala jsem chvíli, ale po pár týdnech už to šlo. Přišla jsem i na to, co je to chilly bin J (cooler; pro rodičové - lednička na pívo). Možná že zas Katie pochytila ten kanadskej přízvuk za dobu, co tam byla. Ale Criss je jinej kalibr! To je tak měkká angličtina, skoro až roztomilá, prostě the bist, bro!

     A co teda Criss řekl na tu koprovku? No jasně, že mu šmakovala J. Yum!

sobota 11. března 2017

Je potřeba koupit domov

     Rebecca má barák v Somerfieldu, jižní části Christchurch a poskytuje bydlení své chůvě Nicole, jejímu boyfrendovi Louis (vyskloňujte si to sami), a frantíkovi Cibu (tak se představil, má někdo nápad, jak by se to mohlo psát?). První co mě u Rebeccy trefilo do nosu byla vůně olejíčků a obraz nad krbem, který jakoby říkal: “ano, vydali jste se na dobrou cestu”. Stál na něm citát z Alchymisty:  “Once you make a decision, the Universe conspires to make it happen.”
                     


"Viky googlí bydlení...
co to má na noze panebožeee?"
     Rebecca má dvě slepice a fajnovou zahrádku s teráskou, na který naštěstí nebudeme spát. Máme vlastní ložnici s výhledem na hrušky a přilehlou ulici. Na tý terase akorát strávíme dva dny googlováním vysněnýho autíčka. Jasně, náš nový domov je obytná kára. Prvotní nabídky se pohybují okolo 4000$, jsou to buď auta moc starý, nebo moc ojetý, nebo obojí. Náš strop je 2500$, aby nám ještě zbylo pár peněz na přežití a třeba i první nájem ve Wanace. Věci se dějí velice rychle a prohlížíme první z nich. Nechci. Nechci, díky. Jsme taky ve spojení s Vandou, Vikyho kamarádkou, a jejím boyfrendem Crissem, a Crissovým kámošem Rossem. Ještě jsme se ani neviděli a přes telefon nám Ross s Crissem dohazují kontakty na lidi, co se auta chtějí před odletem domů zbavit. To mám při výběru auta taky na mysli, abychom ho nekoupili za majlant a za rok byl problém se ho zbavit. Naše podmínky jsou ale skromný: musí to být van s vykuchaným vnitřkem upraveným na spaní a úložným prostorem. Těch je tady fakt nespočet.

     Tak tedy píšeme si na papír pro a proti tabulku, ceny, kilometráž a roky výroby a velice rychle škrtáme nehodící se. Po celým dni, co si lámem hlavu a stále si nemůžeme vybrat, odkládáme hledání na druhý den. Vyrážíme do města, mrknout se na pozůstatky po zemětřesení z roku 2011, na nový nákupní centrum Re-start vystavěný z kontejnerů lodní dopravy a do botanický zahrady, která je pojata jako velikánskej park (cca 6x tyršáky, možná víc) s různýma druhama stromů a růžovou zahradou. Svět je tak maličkej, kamarádka Nadia (Němka, se kterou jsem se poznala v Kanadě) mi píše, že v tý růžový zahradě před lety pracovala J.
"Och, ta je pro mne?"

     Hned ráno dostáváme zprávu od Crisse, že pro nás možná má auto. Dává nám kontakt na člověka jménem Mike. Mike nakupuje levný auta a levně je prodává, trochu je pošteluje a garantuje, že nejsou kradený. Je v byznysu deset let, tak bychom se snad neměli čeho bát. Nabídka je jedna z těch co se neodmítá, Toyota Estima, přetvořená na campervan včetně matrace, polštářů, sklápěcího stolku, nádobím, atd. a to vše za 3000$! Mike si pro nás přijede kolem oběda a jdeme se na Toyotku podívat. Následně i projet. A sakra, první řízení vlevo. Besky, koukej se vpravo, nejdřív vpravo! Viky to řízení totiž zazdil tím, že těsně před odletem zjistil, že má propadlej řidičák a nechal si ho za pětikilo udělat. Bohužel expres řidičák nebyl tak expres a odletěli jsme bez něho, musí nám ho rodičové poslat. Nicméně kára je naše, takže Alberte, do klubu!

     Naštěstí do klubu řídí Nicola, takže protentokrát jsem řízení nalevo ušetřena. Jedeme všichni do místního baru, kde pracuje Louis, na kulečník a šipky. Dnes večer je tam prý karaoke. Je to přesně to místo kde chci bejt. Poloprázdnej kulečníkovej bar, kde místní pracující lidé zpívají jako suprstar a na chvíli se tu zastavil čas. Dáváme s Rebeccou druhej drink a při třetím mi povídá, že mívá zvláštní sny. Hm, to mně jako lucidního snivce, docela zajímá. Prý se jí dva dny před naším příjezdem zdálo o holčině, co vypadala přesně jako já! A že když uviděla můj post, že sháníme střechu nad hlavou, hned mi napsala! To je skvělý, když člověk něco chce, celý Vesmír se vážně spojí, aby mu pomohl.

     Na druhý den ráno svoláváme komisi pro úklid auta a třídění věrmlí po předchozím majiteli. Je krásný slunečný den, je ten den, kdy je třeba dát se do pohybu, znovu se vydat na cestu. A tak přebalujeme věci, odkrýváme tajný úschovný prostory v autě a vše do nich pečlivě schováváme. Testujeme ležící mód s narvaným boardbagem a vypadá to, že se vejdem!
"Schovka pro zimní věci" 
"Poličky, šuplíčky a výklopný bar"

pátek 10. března 2017

Přes Honkong až k Rebecce

     Je to tady, Vikyho rodiče nás vezou na letiště a my si dáváme poslední český pivko z plechu. Letíme přes Istanbul do Honkongu, kde máme 22-hodinový stopover. Jsme zkušení cestovatelé, a i když si Viky sbalil jen 4 trička (veselé historky z rozbalování jeho zavazadla možná později), dokázali jsme se oba sbalit do 30ti kg včetně oblečení na všechna roční období, dvou snowboardů, dvou spacáků, a samozřejmě houpací sítě, kterou jsem si koupila týden před odjezdem z Kanady. Ne, jestě jsem se v ní nehoupala. Zavazadla odbavený, s několikagramovou rezervou (pche!) a nastupujeme s Turkish airlines na cca tříhodinový let do Istanbulu.

     Letenky jsme kupovali přes czechkiwis.cz, kde nám poskytli neskutečný servis. Tímto děkuji Lukášovi za vše, co pro nás udělal. Jak jsem psala výše, opravdu se táhneme na Zéland s kompletní snowboardovou výbavou a na všech letech bylo potřeba domluvit jejich přepravení (bez poplatku chachá). Turecký aerolinky mě velice překvapily, i přesto, že komunikace s nima trošku vázla, protože asi v Turecku neznají snowboard a za sportovní zavazadlo ho ne a ne považovat. Ale neberte to jako stížnost, to zmiňuju jen tak pro srandu. Jídlo bylo vynikající, já samozřejmě musim mít vždycky něco spešl, takže jsem si objednala vegetariánskou stravu. I když jsem pošilhávala po Vikyho dezertech (já měla “jen” ovoce), jídlo bylo vy-ni-ka-jící! O čemž nemůže být řeč v aerolinkách honkongských, kde bylo jídlo na druhé škále chutí, vlastně nechutí. No prostě bylo odporný, a fakt se to nedalo jíst. Tady si teda za to možná můžu sama, protože vegetariánská snídaně v podobě suchých vařených brambor, tří kousků brokolice a žampionů (doteď nevim jestli to byly žampiony, šedohnědý a mokrý, hnusný, no) není něco, na co bych kdy dostala ráno chuť. A kdyby jo, tak bych to prostě uvařila líp, chápete. Ale lepší než Vikyho omeleta s párkem.

     Let Istanbul – Honkong byl asi devítihodinový, komfort letadla opět top a nekonečný výběr premiérových filmů nás oba tak zaskočil, že jsme byli přinejmenším půlhodiny v rozhodovací paralýze, co teda vybrat, až jsme oba synchronizovaně koukali na Masku (!), kterou jsme viděli asi tisickrát. Nojono, “maskááá, nebo plackááá, chachááá”. A co vlastně, mě je to jedno, ja tyhle dlouhý lety stejně všechny prospim. To jen Viky tam x hodin civí před sebe na displej. Každopádně 9 hodin (mi) uteklo zas jak voda a přistáli jsme v Honkongu. Na imigračním jsme dostali povolení zůstat na tři měsíce tušim, ale doufám, že se tak nestane. Víza na Zéland (který dostaneš jen jednou za život a rok po obdržení se musíš na Zéland dostavit!) nám totiž propadnou pár hodin po příletu do Aucklandu, a fakt to musíme stihnout! Nehledě na bágly odbavený přímo až na Zéland… Že necháváme věci na poslední chvíli? Ale prosimvás!

"Předstírám únavu"
     Předem jsme si zabookovali hotel v Honkongu, a cestu z letiště jsme měli jakž takž zmáknutou přes Google maps. Nechali jsme si nakonec poradit od super milý čínský paní na informacích, že máme jet sockou až do Kowloonu do centra, a že nám bus zastaví přímo před hotelem. Dala nám lísteček s názvem zastávky (no jistě, rozsypaný čaj) a řekla, ať na třinactý zastávce vystoupíme. Když přijel poschoďák, vyhoupli jsme se nahoru do přední řady a sledovali prapodivnou cestu mezi útloučkýma mrakodrapama, kde snad nemůžou bydlet lidi, ale nějaký hobiti. Bydlej. Náš hotelový pokoj měl 10m2 a záchod se sprchou dva v jednom (tlačíš a sprchuješ se u toho, k nezaplacení :-D). Ale pozor! Dvě hvězdy hotelu Sandhu byly vidět hned na recepci ve třináctým podlaží! Náš pokoj byl o patro níž, a ehm, to schodiště už tak dvouhvězdový nebylo. Ale tam nebydlíme, žejo, takže milý překvapení na pokoji, všechno čisťoučký, klimoška, ručníky, tývka s místní zábavou. Je libo čínskou telenovelu?
"Vskutku romantické místo"

"Mamí, tatí, jsem baťůžkář"

     Na osmičku se ženeme k vodě na laserovou show. Óká, prostě je to Čína, takže laserová show v uvozovkách. Přesouváme se na druhý břeh do centra minitrajektem za cca 4 hongkongský dolary. Hm, nablejskaný mrakodrapy, Armániové a Luj Vitoušové nás neberou a vracíme se zpět na nudle do Kowloonu do vopravdický Číny a jejích pidiuliček. Nudle nic moc, ale asi jsme si neuměli vybrat, jinak si to neumim vysvětlit, že mi nudle víc chutnaj v Afině. Jetlag nás neúprosně dohání, kupujeme dva Čendy (pro rodičové a ostatní: místní Tsingtao pivko), snídani na ráno a jdeme chrnět. Letadlo do Aucklandu nám letí v 15:20 tak abychom byli na cestu fresh. Čeká nás totiž ještě jeden let, záverečný hodinový z Aucklandu do Christchurch.
"Světelná šou"

     Už jsme skoro místní, ráno hned víme kam jít na bus, kde pohodlně jen s příručním zavazadlem nastupujeme do A21 která nás odváží na letiště. Vše jde hladce, ověřujeme si, že naše hlavní zavazadla putují až do Aucklandu, objednáváme si další nudle a jdeme zevlovat na wifi a vymyslet konečně kde budeme první dny v Christchurch spát, dokud nekoupíme auto. Jejda, já to ještě nezmínila, žene? Mno, v Istanbulu na letišti jsme rozjeli akci “ujme se nás někdo?” a skenovali fejsbůkový stránky WHS víz, Christchurch flatmates and rentals apod. jestli někdo nemá místo na gauči, popřípadě na zemi, v předsíni, či na terase pro dvě duše. V Hongkongu jsme v pátrání pokračovali a postupně se spojili s několika lidmi, mezi nimiž byla i Rebecca, matka roční Charlie a tříletého Archieho. Nabídla nám cenu 35$
na noc a taky pro nás přijede. Jedenáctihodinový let Hongkong – Auckland s radostí vynechám, opět jsem spala jak batole a o jídle jsem se zmínila výše. Možná o něm někdy napíše Viky, jak koukal na čínskou telku. V Aucklandu vyzvedáváme všechny bágly, jdeme přes imigrační (všechno cááájk), kupujeme simku a spojujeme se s Rebeccou. Fakt pro nás v Christchurch přijede až na letiště! Jupí, místňáci jsou super!

Cestopisy pro K.

Mojí nejlepší kámošce odchází tatínek. Nadobro. Z ničeho nic. Je čtvrtek a v sobotu odlítáme na rok na druhou stranu zeměkoule. V tuhle chvíli tu chci být pro ní, ale víza nám propadnou v úterý, a na Zéland už bychom se potom pravděpodobně nikdy nedostali. Stojím nad kufry, netuším co zabalit a slzy mi kapou na svetry. Píšeme si updaty, situace s tatínkem se horší a horší. Je to jako noční můra, ze který se nedá probudit. Poslouchám Chinaski, jako vždy, když jedu na dlouho pryč z Čech, a Michal zpívá: “Proč se bát zítřků? Třeba nepřijdou…”

Tak tedy, vzdávám holt Orlu, který vzlétl k nebi a oslavuji život, který plyne dál. A na pozadí událostí z uplynulých pár dní budu na svých cestách víc myslet na ty, co mám ráda a budu s nimi víc v kontaktu, kdo ví jaký jim byl připsán osud. Můj osud teď křižují cesty po světě a abych byla alespoň virtuálně s těmi, které miluji, budu psát tento blog. A pokud ne, vynadejte mi prosimvás a napište mi, ať na vás nekašlu a koukám zas něco napsat!

Hua! New Zealand calling! Připravte si mapu, ať nás můžete stalkovat.

PS: Neumim mě/mně, čárky ve větách tam láduju jak se mi zlíbí a jsem z Pardubic, takže “votevři vokno”, “přídu dýl” a každý druhý slovo nespisovný. Je to můj blog, a píšu to pro svoje milovaný, který vědí, že si na primadonu nehraju.