středa 17. května 2017

Tajuplný les a 4½ procházky

Wanaka - Queenstown - národní park Mt. Aspiring


Tak jsme se tu rozkoukali a abych měla o čem psát, je potřeba taky někam zajít a něco zažít. V psaní blogu spatřuju perfektní motivaci, jak to tady neprozevlovat, zvednout zadek ze skládací kempovací židličky (ano, chápete správně, že to je kromě postele a koberce zatím naše jediné sedací vybavení bytu), a vstát třeba i ve 4 ráno kvůli neopakovatelnýmu zážitku.

Je půlka května (jakoby půlka listopadu) a venku je přes den na tričko (s dlouhým). Není nic lepšího než vyrazit na špacír po okolí. Moje pracovní parta nás tahá po barech a my je zas naoplátku taháme na kopce. Zatím je skóre takový, že jednoznačně vedou oni. Jason je takovej mezičlánek, rád se škrábe do hor i paří, tak jsme ho adoptovali a na několik výletů jsme se vydali společně. O pár z nich vám teď napíšu.

První z nich - Isthmus peak, nejbližší 360° výhled široko daleko. Protože máme rádi výzvy, dali jsme se na výšlap tak, abychom stihli být na vrcholu těsně na východ slunce. Předpokládaný čas východu slunce: 7:30.

Isthmus Peak (1385 mnm)


Budík nastven na 3:40.
Snídaně nacpána do pus ve 4:00.
Odjezd směr jezero Hawea ve 4:20.
Čelovky nasazeny v 5:00. Jason NEMÁ čelovku...
Je tma, měsíc je nezvěstný, ale hvězd je zas milion a padají. Vydáváme se do temného neznáma.

Cesta vede od silnice rovnou do krpálu přes soukromý pozemky, kde se pasou jeleni a ovce. Přelejzáme několik ohrad, kde je připravenej žebřík. První člen skupiny povinně hlásí hromádky a kupy, a že jich je na každým kroku! Při pohledu do stran se ve světle čelovky leskne tisíc očí. V tom tichu je to docela strašidelný, ale ovce se nám klidí z cesty. V tuhle hodinu se většina z nich stejně ještě valí, kdo by taky vstával, když je ještě noc..

Postupně odhazujem vrstvy, který jsme na sebe na parkovišti navlíkli v obavách, že nám bude zima. Je naprostý ticho a nehne se ani větývka. Asi po hodině stoupání začíná obloha nad jezerem světlat. Ještě se velkolepý východ slunce nekoná, ale měli bychom šlápnout do kroku, ať jsme na vrcholku než to vypukne. Konečně ale trochu vidíme a jezero ukazuje svůj tvar. Hory jsou jen černý siluety neurčitých výšek. Mraky na obzoru se barví do růžova.

Cesta je široká a asi hodinu před koncem výšlapu se dostáváme na hřeben, který sám o sobě není prudkej, takže vypínáme čelovky a zvykáme si na šero. Od doby, kdy obloha zrůžověla, nedokážu odtrhnout oči od horizontu. Pořád se tam musím dívat, i když mě to zdržuje. Jason s Vikym jsou desítky metrů přede mnou, tak je dobíhám.

Cíl už je vidět, i když nás dělí ještě asi půl hodiny chůze. A i přesto, že jsme se fakt pochlapili a vstali v půl čtvrtý ráno, nedorazíme tam dnes jako první. Na vrcholku už pobíhají tři postavičky, jejichž auto jsme zaznamenali na parkovišti. Pár kopečků nahoru dolů a jsme tady, na vrcholku při východu slunce.
Tahle tyčka je naše Mecca:


Je 8 ráno a my už jsme tady. Možná teprve teď zvoní budík někomu, kdo sem o 4 hodiny později dorazí. A s největší pravděpodobností nás najde ležet v trávě sledujíc mraky, protože přesně to hodláme dělat. Máme totiž celej den před sebou!

Docela dost tu fouká, tak nacházíme místečko v trsech trávy na straně jezera Hawea a rozbalujeme svačinky. To co se děje následujících pár hodin vám asi nebudu popisovat, protože to ani nejde. A možná by to málokdo pochopil. Tři dospělí lidé leží v trávě na vrcholku Isthmus Peak (v 8 ráno), kam většina lidí doběhne, vyfotí se u totemu a běží zpátky. Tři dospělí lidé pozorují mraky, popisují co vidí, smějí se tomu, a nedokáží přestat opakovat informaci o tom, jaká je to pohoda, a jak by nechtěli být na jiném místě na světě než PRÁVĚ TADY a PRÁVĚ TEĎ.

Zbytek za mě dopoví fotky, i když znáte to, atmosféru a vnitřní prožitek nevyfotíte.





Najít si dva trsy trávy a vytvořit si z nich horské lehátko, to je oč tu běží:






Bylo nám potěšením Isthmus Peaku. Touhle cestičkou jdeme zpátky:



Po návratu dolů jsme si dali ještě zastávku u jezera Hawea a protože posádka nevyhověla mým prosbám uvařit si v polní kuchyni Migoreng, musel být Migoreng uvařen až doma, a sněden na gauči. Zív.

Teď vás zvu na další výpravu, tentokrát do kaňonu.

Fern Burn Hut (720 mnm)


Fern Burn Hut je jednou ze tří chatek (+ Highland Creek Hut a Rosses Hut), který se nachází na stezce mezi Wanakou a Arrowtownem (Motatapu Track). Nehodláme tam spát, protože stezka není zas tak dlouhá a náročná, aby se nedala zvládnout tam a zpět za jediný den. Internet řiká, že je to 7km (3-4 hodiny jeden směr), čili 14 km dohromady poměrně plynulé cesty kaňonem.

Když ráno s Jasonem opouštíme Wanaku, jezero se topí ve sněhobílých mracích, který se ale postupně trhají. Parkujeme jak jinak než vedle výběhu krav. Začátek je v Glendhu Bay, kousek od hlavní silnice. Dosnídáváme v autě a jdeme na to.
"Co se tady couráš, brooo?"
Stezka začíná strastiplným kličkováním mezi krávama! Jsou tuze hezký, ale na můj vkus jsou až moc blízko 😃. Žijou si na parádním místě vedle potůčku na palouku. Potůček Fern Burn nás bude provázet celou cestu. Vyrývá údolí, kterým stezka vede.
Rovinka u krav pomalu končí a my se dostáváme na mnou tolik očekávanou druhou část treku - les. Centrální Otago je totiž docela suchá oblast jižního ostrova a lesů tady je pomálu. A já les potřebuju, stejně jako hory, takže se fakt těšim! A mám na co! Vstupujeme do lesa, a já mám oči na vrch hlavy. Je to jak brána do jinýho světa. Nádech výdech. Vlhká vůně mechu a pryskyřice. Nádech výdech. Aroma jehličí a kapradí mi plyne do nosu. Nádech výdech. Tolik čerstvýho kyslíku mě brzo dočista sfetuje. Nádech výdech. Zdravím víly a elfy neslyšně kráčející kolem. Hele skoro fakt jo 😉.

Stezka nás vede kaňonem dál, ale výš nad hranici lesa. Vystupujem z chladivýho prostředí do ještě pořád horkýho podzimního slunce a obloha už je úplně vymetená. Poslední část stezky vede po jedný straně kaňonu. Je to uzoučká cestička nad docela strmým strázem, po který půjdem ještě asi 45 minut.
A pak zčista jasna vidíme chatku a divíme se, že jsme to stihli tak brzo. Trvalo nám to jen 2 hodiny, což je skvělý, protože proč? No protože se tam v trávě budem moct válet o to dýl!

Chatička má uvnitř jednu velkou palandu ode zdi ke zdi a jednotlivý matrace. Je tam taky stůl a zásoba svíček. Je tam i pitná voda, což není jen tak všude. Těsně před námi dorazila na místo partička čiperných důchodců. Až budu velká, taky budu takhle aktivní!

Máme rádi výhledy a tady v údolí to jaksi na rozhlednu moc nevypadá, škrábem se aspoň na kopec nad chatku a zahajujeme tam tradiční válírnu. Máme na ni podle propočtů cca hodinu a půl, než se budem muset vydat na zpáteční cestu, abychom v lese nechytli tmu. Co jsem v euforii zapomněla zmínit je, že to v lese bylo taky docela prudký, sem tam potůček přes cestu, bahýnko a tímpádem nechtěný skluzavky.
"Vlevo výhled na chatku a na stezku, vpravo si prosím povšimněte gaučové travní úpravy"

Pozorujem jak slunce putuje po obloze a háže dlouhý stíny na hedvábím potažený kopce, a taky do údolí, kam za chvíli nepronikne ani paprsek. Je čas se vrátit.

Rocky Mountain - Diamond Lake trek (775 mnm)


Na Rocky Mountain se vydal Viky když na mě čekal na můj první den v práci v Glendhu Bay, pamatujete? A protože se mu tam líbilo a trek nebyl náročný, vzal mě tam později na nedělní poobědovou vycházku. Stezka je okružní a vede kolem Diamond Lake, na který je výhled přibližně v půlce cesty. Je to ale takovej poctivej stoupáček a z jedný strany jsou i schody. Zase ty schody! Diamond Lake dostal svůj název kvůli svýmu tvaru. Kdo vidí spíš masku Darth Vadera, taky má pravdu. 

Výhled z Rocky Mountain je jeden z mých oblíbených. Je odsud vidět městečko Wanaka a ostrůvky jezera.
Kdy už si konečně pořídíme ten dalekohled?! 





Lakeside Trail - Jack's Point


Už jsem se zmínila, že si Viky koupil další kytaru? Ne? Viky si koupil další kytaru. A protože má čuch na zajímavý kousky, získal od jedný paní z Dunedinu elektrickou Wagnerku asi padesát let starou, po jejím zesnulým manželovi. Nerozumim tomu, ale bylo potřeba ji seřídit, vyčistit, prostě trochu poštělovat. A tak jsme se vydali do Queenstownu, do music shopu. 

Kytaru jsme tam nechali do příštího týdne a dostali radu, kam se tady vydat na kratší výlet. Tentokrát se nám nechtělo nikam lozit a proto jsme se vydali na poklidnou romanťárnu okolo jezera. Stezka vede kousek nad břehem a jen kopíruje jeho tvar. Sem tam plážička a taky odbočka nahoru ke golfovýmu hřišti, který je mimochodem epézní. Přikládám fotku z netu, z výšky je to vidět líp a je vidět i kudy cca vede stezka na Jack's Point (to je ten světle hnědej minikopeček).


Ani se mi nechce věřit, že je podzim. Teď to spíš vypadá, že jsme čmajzli teplo severní polokouli, když sleduju fotky z Čech, jak se někde ještě lyžuje 😲! Oficiální otevření sezóny v Cardroně je 10. června a zatím to teda vůbec nevypadá, že je zima za dveřma. Milujem sníh, ale pokud bude zima ve městě na svetr, sluníčko každej den a modrý nebe, ať si zima ty dveře otvírá jen v rezortu.

Cestička nás dovádí na kopec, kde zakládáme svačící tábor a pozorujeme šrumec na miniletišti. Nabrat lidi - Odletět - Vykopnout je z letadla - Přistát - Nabrat lidi - Odletět --- A na obloze se z rychleletících teček stává barevná šou, jako ohňostroj, když otevřou padáky. Snáší se tichoučce dolů do údolí, teda občas někdo zapiští, když s ním instruktor udělá pár otoček. Vzpomínáme na to, jak my jsme plachtili ve WDC. A možná to tady uděláme znovu. Proletět se s padákem volně nad horama, to musí být paráda.

Národní park Mt. Aspiring


Líná neděle si žádá poloviční línější výlet. A navíc tmavý mraky sunoucí se nad jezero nevěstí zrovna ukázkový počasí. Tak pojeďme směrem, kde jsme ještě nebyli. Pojeďme směrem k Haast passu a jen tak se projít kolem. Kamarádka Jasona Megan (se kterou doufejme zdoláme Brewster Hut příští víkend, pokud nebude nahoře sněžit) nám totiž básnila o původním lese národního parku Mt. Aspiring, a lesy, ty my máme rádi!

Z Wanaky je to k začátku parku asi hodina cesty. Makarora (přečti to jako pravej Maor, s vykulenýma očima a vychutnej si to erko) je naše první zastávka, kde ve visitor's centru koukáme do mapiček. Většina zastávek, který máme v plánu je po cestě. První jsou všema opěvovaný Blue Pools. Od parkoviště je to k nim asi 20 minut pěšky po krásný cestičce. Hned jak vstoupíte do lesa, jste v úžasu, protože si připadáte jak v pohádkovým lese, všechno obrostlý mechem, obří kapradiny a roztodivný tvary stromů.

Než se nadějete a překročíte řeku po houpajícím se mostě (uááááá), narazíte na most druhej a pod ním Blue Pools. Wow. To je vodička! To je modrá! A podívej na ty veliký ryby! Vzpomínáte na ten film Laguna? Takže asi tak.
Z mostu nad řekou se tam dá skákat, hluboký je to dost a ledový ještě víc. Pro tentokrát koupání teda vynecháme.
Stezka od Blue Pools pokračuje podél řeky ještě asi hodinu a půl k začátku moc hezkýho treku, kterej dnes nedáme, protože je několikadenní s přespáním v chatkách. My ale máme čas, tak se jdeme kousek projít. Stojí to za to, les je dokonalej. Všechen mech je nasáklej vodou a ve vzduchu je cítit ta vlhkost původního pralesa.

Kolik druhů života tady asi je? A kolik z nich ještě nebylo ani objeveno? Připadáme si jak dva biologové na průzkumu.











Baví nás jak jeden život zanikne a hned z něj vyrůstá novej. Vybíjíme svoje fotící přístroje, když všechno fotíme na makro ve snaze pořádně se na to zblízka podívat. Skoro nikam jsme neušli, jen si tady hrajem v mechu a kapradí. Nojono, to jsme celí my 😊.

Tak se vracíme, nasedáme do Eminy, která šlape jak hodinky, a míříme dál na západ. Po cestě zastavujeme u několika vodopádů - Fantail Falls a Thunder Creek Falls (25 m). Obě místa jsou jak oázy zapomenutýho ráje. Nebejt voda tak studená, a odhodlání mizerný, už tam bez plavek plaveme..
Haast Pass je uplně jinej zážitek než náš známej průsmyk mezi Wanakou a Queenstownem (Cardrona Valley Road), obzvlášť co se suchosti týče. Posuďte sami:
"Cardrona Valley Road"
"Haast Pass - Gates of Haast"

"Makarora River"
Naše procházka se pomalu blíží ke konci a skoro to vypadá, že jsem se už několikrát zmínila o nějakým tajuplným lese, že? To, co jsme ale objevili na závěr našeho výletu v Mt. Aspiring parku je něco, co se tak z padesáti procent rovná tomu, co jsme doposud viděli. Naše chytrá aplikace na hledání kempů a treků nám poradila Robinson Creek pod popisem "skrytý poklad". Slunce nám sice dávalo jasný signály, že dneska už padla, ale my jsme chtěli aspoň nakouknout. Neoznačená stezka pro zkušený šplhače po pár metrech úsilí vydala svý ovoce. To co se nám ukázalo bylo něco nadpozemskýho. Takhle si představuju pohádkovej prales, kde bych jako elfí stvoření chtělo žít.
"Poslední fotka mě jak se tlemim a hopsám po vílím paloučku"
Mechová měkká plošina nad vodopádem, minicestičky vedoucí kdovíkam a všechno ultrazelený...
Už jsem řikala, že se nám všechny přístroje vybily, žejo. A slunce už moc nedávalo a rychle jsme to otočili. Je to tak, nemáme ani fotky, ani zážitky z tohohle místa. Ale bylo to tak intenzivní, že jsem vám o tom chtěla říct...

Snad mi odpustíte napůl klamavý nadpis příspěvku, potřebovala jsem vás nějak nalákat 😊. Na závěr teda náš příslib, že se na tohle místo ještě vrátíme, něco famfárovýho zažijeme a já vám pak o tom napíšu! Slibujuuu!