pondělí 12. června 2017

Vodopády, majáky a souboj lvounů v Catlins


S tou zimou to tady v zimě nejspíš zas tak drsný nebude, a tak může naše výletování zvesela pokračovat. Celou dobu se spíš touláme po horách, ale tentokrát jsme se jednohlasně shodli, že chceme strávit aspoň chvilku u oceánu, než teda ta velkolepá zima vypukne. Plán na příštích pár dní zněl teda jasně: na jih, k vodě, a hlavně za tučnákama, delfínama a další volně žijící zvířenou. 

The Catlins - highlight jihovýchodní části jižního ostrova rozkládající se mezi městečkem Fortrose a miniměstečkem Kaka Point. Tahle téměř neosídlená část jižního ostrova je místem, kde najdete nejen pobřežní útesy a obří jeskyně, dlouhý pláže a písečný zátoky, ale je to i místo pobřežního deštnýho pralesa, tajných vodopádů a vraků ztroskotaných lodí, díky nimž podél pobřeží vyrostlo taky pár majáků. Oba se těšíme jak děti, jestli se nám poštěstí uvidět tučňáka žlutookýho, jednoho z druhu zvířat, kterým v blízký budoucnosti hrozí vyhynutí. 

V posledních dnech není počasí zrovna ukázkový, mrholí a je tak nějak vlezlo. Ale to nás neodradí, naopak, plískanice na majáku, vysoký vlny a bahno v pralese dává výletu tu pravou atmosféru.

Pakujem Eminu a v 9:30 opouštíme Wanaku směr Balclutha, kam po třech hodinách řízení přijíždíme. Za lidový ceny nakupujem nezbytný dobroty na přežití v autě a uvědomujem se, jak je Wanaka vlastně dost drahá. Ceny jsou tady tak o polovinu levnější!

Mapičky do ručky, ať v tom máme pořádek:



První prohlídková zastávka je Kaka Point, ahoj oceáne, už jsi nám chyběl! Ta úžasná apka Wikicamps NZ nám v minulosti ukázala hodně opomenutých přírodních krás a tak náš výlet plánujeme víceméně podle ní. Tady je údajně místo, kde se na pláži nachází veliký nádherný mušle Paua, ze kterých lidi vyrábí šperky a různý dekorativní věrmle. Parking je nad maličkou plážičkou, kam se člověk musí nějak dostat. Nejlepší sloveso v našem případě bylo sesunout se/sklouzat dolů. Moje kalhoty a boty by mohly vyprávět. Plesk a plác, no. Ale už z vrchu jsem viděla, jak se na mě jedna mušle směje! Kdo má stejnou úchylku jako já a rád sbírá kamínky a mušličky, byl by asi v rauši. V něm byl i Viky, když začal nacházet blejskavý poklady. Musím podotknout, že hodně lidí v aplikaci psalo, že žádný mušle nenašlo a že jsou místníma vysbíraný. Nojo, ale my jsme tu jediní a je po sezóně, takže tahle je moje! Moje!
Nakonec jich ale nacházím tolik, že nevím co s nima 😃.

Přímo z Kaka Pointu míříme na Nugget Point, asi nejfotogeničtější místo Catlins s majákem z roku 1869. Název Nugget Point byl odvozenej od vzhledu místa samotnýho. Pod majákem jsou kamenný ostrůvky, takový bochánky, prostě nugetky. Oceán je napěněnej jak naráží na skály, je pod mrakem a my přemýšlíme nad tím, jakej měl asi život strážce majáku, tady tak sám, za každýho počasí. (A shodou okolností jsem se včera seznámila s holčinou, která zná někoho, kdo na Nugget Pointu pár týdnů dobrovolničil a staral se o něj. Zajímavá informace, velice. Můžete jen hádat, co s ní udělám, aby se obrátila v další potenciální dobrodružství 😉.)

Brzo se stmívá a tak už máme čas akorát na poslední zastávku, kde doufáme, že uvidíme ty tučňáky. Je to jen pár minut autem od majáku v Roaring Bay. Protože jsou tučňáci hodně plachý, pro pozorovatele je tady připravena observatoř, odkud je na jejich pláž perfektní výhled bez toto, aniž bychom je vyplašili. Vypadá to, že je pláž úplně prázdná, ale dáváme tomu šanci. Asi po čtvrthodině vidíme nějakýho podivnýho ptáka připlouvat k pláži. Staví se na svoje malý nožky, je to von!


Srandovní prďola, co malýma krůčkama cupitá někam domů do hnízda na pláži. Za chvilku stejným způsobem vyplave ještě druhej. Jsme nadšený. Není to jak ZOO, a ani jich tady nejsou stovky na pláži, jen tihle dva. Ale my si na ně počkali, jak dva kameramani z National Geographic, v boudě s miniokýnkama. Fotka vpravo není naše, je od fotografky Jany Leely z paralelního vesmíru, která vlastní parádní zrcadlovku, baví ji fotit a umí to.

Jéé a támhle je lachtan nebo co to je! (pozn. redakce: fur sea lion - lvoun hřívnatý) Dokud se nepohnul, neviděli jsme ho (pozn. redakce: to je přeci samička).


Dnes spíme v Hill View Site kempu za 10 babek na osobu, cca 20 minut autem od Kaka Pointu. Nemáme moc na vybranou, Catlins vypadá dost striktně co se spaní v non-selfcontained autě týče. Tenhle kemp ale naštěstí není jeden z těch vydřidušskejch, kde bychom za suchej smradlavej záchod zaplatili dvacku. 
Je tady kuchyňka, pěkný záchody, sprcha asi za 2 dolary a 100MB WiFi zdarma. Majitel je super chlápek, DÁVÁ nám dvě lokální vynikající pivka (jedno v hodnotě 6$, dostal je od majitele pivovaru grátis, a my tímpádem snižujeme náklady za ubytování na polovinu) a jeho žena nám k tomu za 5 dolarů smaží kotel hranolek. Po filmu na dobrou noc usínáme za zvuku deště v naší Emině jako mimina.

Druhej den začínáme zastávkou v infocentru ve městečku Owaka, abychom se ujistili, kam s naším vanem můžem jet, a kde už by to bylo na lopatu a vyhrabávání zapadlý Eminy. Ne všude jsou totiž asfaltky a k některým zátokám vede jen polňačka. Musíme tímpádem vynechat Cannibal Bay a doufat, že lvouny uvidíme v Surat Bay. Jen co vylezem z auta, začne fakt silně mrholit. Celý tohle místo je ale tak tajemný, že by mě to možná bez toho vlezla tak neuchvacovalo. Mísí se tady Catlins River s oceánem ve velký zátoce, kolem který se táhne cca 1km dlouhá pláž. Ta pláž nás zajímá, nejen že by tu měl být k vidění vrak lodi Surat, co tady ztroskotala roku 1874, ale i ty mořský lvi. Asi po půlhodině cesty po pláži máme štěstí, v dálce vidíme tři obří natažený štrůdly vedle sebe, co vypadaj jako kdyby je tam vyplavil oceán. Jdeme blíž a blíž a blíž, až jsme docela blízko (no jo já vím, já vím, ale dávali jsme si pozor, rodičové!). 




Jen se s nima poňufat, co?
Máme velkou radost, i když jsme trochu zmokli, zase se nám vyplatilo jít do toho nekomfortu a počkat si. 

Dále následuje série vodopádů, který se nachází v pralese po cestě mezi městečky Pounawea a Waikawa:

Purakaunai Falls:



Matai Falls: 


Horseshoe Falls: 


McLean Falls: 


Cesta k McLean Falls byla jak botanická zenová zahrada:




Můj velký obdiv ale získávaj Koropuku Falls, kam jsme se pro velký úspěch vrátili ještě druhej den. A zase díky aplikaci Wikicamps, protože tyhle vodopády ani nejsou na oficiální mapě Catlins. Tahle dvacetiminutová bahnitá cestička vede k jednomu z nejkrásnějších míst, na kterých jsem kdy v životě byla. 


Stačí přehopsat potůček,


přejít přes bahno překrytý dřevěnýma špalkama,


následovat odrazky na stromech (i když cestička je dost evidentní)


naposled přejít potůček, a už pomaličku vidíme tu krásnou lagunu ukrytou v džungli.


Nejlepší na tom je, že předem vůbec nevíme, co nás čeká:


Nechci vykrádat jiný fotografy, ale protože světelný podmínky nebyly nejlepší, jak to skutečně na Koropuku falls vypadá, obdivujte nyní zde:

"Flickr: Rob J. Dickinson"
"Moray Terrace freedom camping"
Je třičtvrtě na pět a v lese už nás skoro chytá tma, to je tak nefér! Musíme se teda odebrat do kempu, podle Wikicamps do městečka Fortrose, kde se na pláži prý dá přespat v autě (ale žádný stany). Je to trošku zajížďka z naší trasy, ale ráno to bez problému doženem. Cestou se stavujeme v Tokanui v obchůdku pro dobroty na večer a nakonec tam i večeříme. Místní postarší páreček tu provozuje Fish&Chips, a tak si dáváme pořádnej přebuch. Co nás ale velice zaskakuje, že v celý oblasti Southlands nekoupíme pivo v obchodě, kromě Liquer store (kterej kdoví kde je, a pokud ho najdem, teď už má zavřeno).
Místo, kde kempujem, se nazývá Moray Terrace a je to kus travnatý plochy hned vedle pláže. Jsou tam i záchody a to vše za dobrovolný příspěvek. Na místo přijíždíme už po tmě a parkujeme mezi dalších pár campervanů. 

Ráno vylejzáme ze zafuněný Eminy úplně jako první ze všech camperů a cítíme patřičnou hrdost. V tomto období, kdy je denního světla jen cca 9 hodin, by nám bylo líto proválet ten čas ve spacákách, i když je to v naší káře tak útulný! (Jen si vzpomeňte na ty časy, kdy jste si jako malí stavěli domečky z gaučů a dek, jak to bylo fajn. Škoda, že vás všechny nemůžu pozvat do našeho domečku, zahrabat se do deky)

"Porpoise Bay"
Rozhodli jsme se, že si dáme snídani až na první zastávce - Curio Bay. Vracíme se teda z Fortrose přes Waikawu dolů k pláži, kde je i kemp a surfařská škola. Teď už je ale po sezóně, takže office má zavřeno a jen sem tam zastaví auto s turisty, co si vyfotí zátoku (Porpoise Bay). Sice fouká, ale není to žádnej vítr studeňák, je vlahej a voňavej. Nám to nevadí, nacházíme piknik zastřešený místo a vaříme si snídani deluxe. Za chvíli je kolem nás hlouček racků a čuměj, co nám odpadne od ruky. Jeden z nich ja asi boss, takovej mrňavej a strašně hlasitej, co odhání všechny ostatní. Je tak vtipnej, protože je hrozně nasranej. Jak je naším zvykem, dabujeme je do lidský řeči a lámem se vejpůl smíchy.


Kdo viděl film Píseň moře (kdo neviděl, podívat!), připomíná mi to tu ten útes na kterým byl maják. Vlny se tříští o kameny pod útesem a o podívanou na všechny strany není nouze. Mrzí nás jen, že delfíny už tady asi neuvidíme. Už je na ně moc zima a nejvíc je stejně baví surfovat ve vlnách se surfařema. Marně je vyhlížíme. Což znamená, že se sem za surfováním s delfínama musíme v létě vrátit.



"Kmeny a pařezy dávnýho pralesa omývaný Tichým oceánem"
Poslední zastávkou, než se vydáme na cestu zpět, je Petrified Forest - jedno z míst na pobřeží, kde můžete cestovat časem. Je to světový unikát nejlépe přístupný za odlivu.

A nyní chvilka pro malého geologa (aneb jak si ze mě Viky utahuje, když jsem ohromena z viditelných vrstev v horských masivech, struktur rozlomených kamenů, apod.).

Tak tedy, vše začalo před 170 miliony lety, kdy byl Nový Zéland součástí tzv. superkontinentu nazvanýho Godwana. V tý době byl Curio Bay širokou naplaveninovou oblastí lemovanou aktivníma vulkánama, který byly pokrytý vulkanickým bordýlkem a prachem. Pak začalo pršet a pršelo hustě a pořád, což vytvořilo řeky plný vulkanickýho bahna, prachu a kamení. Tyhle proudy vody zaplavily celý území  a strhávaly s sebou i stromy, který zůstaly ležet na dně bahnitých řek. Tohle bahno ale nebylo jen tak obyčejný bahno, bylo kouzelný, plný vulkanickýho prachu bohatýho na oxid křemičitý (SiO2). A tenhle oxid způsobil impregnaci všeho, co do bahna spadlo a zůstalo zakonzervovaný až do doby, než území omyl oceán. Samotný zkamenění stromů pak proběhlo v rámci týdnů až měsíců, během procesu zvaným silifikace. Oproti zkamenělinám živočichů jsou zkameněliny stromů, v takovým měřítku jako tady v Catlins, světovou raritou.

Jana Leela, šutrologický ústav, Curio Bay, NZ



Nevim jak vás, ale mě to docela fascinuje. Vypadá jako pařez, ale je to kámen. Strom, co je o 170 milionů let starší než já. 170 milionů let!


Dokázala bych tam běhat hodiny a čvachtat se mezi jednotlivýma kouskama minulosti naší planety.


Ale protože čas je neúprosný a ten náš lidský se neměří v milionech let, ale v minutách, chtě nechtě se musíme přesunout na naši poslední zastávku na jihu - Waipapa Point - místo nejhorší lodní katastrofy na Novém Zélandu z roku 1881, kde v důsledku obrovských vln ztroskotala loď Tararua a zahynulo 131 členů posádky. O tři roky později byl na místě tragedie postaven dřevěný maják, jeden ze dvou posledních dřevěných majáků postavených na území Nového Zélandu.

Příjezdová cesta je strast, neradi trápíme Eminu na takovejch polňačkách, ale chceme se tam podívat, už kvůli možnosti vidět lvouny (doteď se mi nepodařilo na stoprocent správně vygooglit překlad sea lion do češtiny, pokud toto čte nějaký kolega přírodovědec, nechť prosím zanechá komentář, děkuji).
Fouká a mrholí, takže to tu rychle oběhnem a mrknem na pláž. Wohoo! Jsou tu tři velký a proháněj se po pláži. Stojíme na travnatým břehu cca metr nad pláží a pár metrů od nás se do sebe dva z nich pouští. Vtipný je, jak se střídá honička s plácnutím sebou na písek, jak kdyby byli totálně vyčerpaný. Jeden se evidentně cejtí jako velkej šéf a nechce tady žádnou konkurenci. Je podzim, samičky se couraj bůhvíkde, takže tahle bitva je víceméně kamarádská šarvátka, příprava na jaro, kdy teprve půjde o něco víc. Svoje geny pak předá jen ten nejsilnější, nebo přinejlepším ten nejvynalézavější. Sledujeme vůli k životu v přímým přenose.


Kromě šutrologie a vodopádologie mě naprosto fascinuje evoluční biologie.
Neví se úplně přesně, kdy na planetě vznikl život, ale odhaduje se, že to bylo zhruba před 4100-3800 miliony let. Umíte si to vůbec představit takovou dlouhou dobu?
Jedním z prvních "živých objektů" na naší planetě Zemi byla buňka. Jedna mrňavá buňka, která musela nějak získat určitou dávku "inteligence", aby přežila, aby se krmila a hlavně aby se dál rozmnožovala. Tahle buňka zároveň čelila různým nepřiznivým vlivům, který ji dost možná ohrožovaly na životě samotným. Možná, že to nakonec nepřežila a trvalo dalších x milionů let, než se objevila jiná, úspěšnější a ta dala základ pozdějšímu životu na Zemi.
Kdoví kolikrát se tenhle cyklus pokusu a omylu na planetě opakoval, než se po milionech let z jedný životaschopný buňky vyvinula jedna z mnoha forem života, který my v současnosti říkáme sea lion, neboli lvoun, neboli mořský lev.

Tyhle tři nádherný formy života byly úžasnou tečkou za návštěvou Catlins: