pátek 21. července 2017

Jak uvařit Vesmírnou práci v 1670 mnm

"Cardrona Ski resort"
Dnešní příspěvek je spíš jen o mně a o mojí ceště za tím, co mě baví. Přesně za dva měsíce mi bude třicet a tajně jsem poslední dobou doufala, že budu do tý doby vědět, kam by měl můj život směřovat. Je to o fous, ale cítím, že je to ono. Otevřu vám trochu svoje niterný pochody a bude mě těšit, pokud tím inspiruju i někoho dalšího, kdo má taky někdy pocit, že se v životě málo zaměřuje na to, co ho těší, protože ho možná ovládají nejrůznější strachy.

Aby se mohla přání plnit, je zapotřebí pečlivě je formulovat. Jak se asi má celý Vesmír spojit a plnit přání, když přesně neví, co chceme, žejo? Tohle jednoduchý pravidlo je kouzelný proutek, který mění sny v realitu. Až tak. S Vikym neustále slyšíme, jaký jsme klikaři a jaký máme štěstí, my si ale stojíme za tím, že tohle "štěstí" je naše aktivní ovládání reality. I to, že se nám někdy něco nepodaří a my se z toho dostaneme. Nechci se tady pouštět do přednášky o tom, jak nám tenhle objednávkový systém už 5 let funguje, možná někdy příště, anebo si o tom pokecáme v čajovně. Jen chci dodat kuráž těm, který si sice ťukaj na čelo, jak jsme divný, ale diví se, že jim štěstí neskáče kolem krku.

Když jsem nastoupila do cateringu k Lucy, věděla jsem, že je to jen na chvíli, protože catering přes zimu nejede. Práci jsem měla jistou jen do konce dubna, a co bude po tom jsem nechala otevřený. Už v půlce dubna jsem ale začala přemýšlet, kam vyšlu sívíčko a co by mě tady bavilo dělat. Pohrávala jsem si dokonce i s myšlenkou, kterou mi do mysli zasadila ještě Cushla, že rozjedu sushi rozvoz po Wanace. Po několikanásobné racionální úvaze jsem se na to ale vyprdla. I když by mě to asi hodně bavilo, znamenalo by to i hodně starostí a kvůli nim necestuju přes půl světa.

V hlavě mi běžely myšlenky na to, jakou zimu chci mít, jestli víc snoubordit, nebo pracovat, nebo obojí a kdy, a za kolik a co skipas, atd. Obešla jsem pár hotelů a restaurací, a nechala tam svůj kontakt. Můj cíl byl buď práce pokojský, nebo pohunek v kuchyni, něco se naučit a trénovat práci s nožem (zní to divně, ale o tom, jak mě baví krájet ostrým nožem už jsem se zmiňovala, takže nebuďte překvapený). Vůbec nikdo se mi ale za tu dobu neozval zpátky.


Vrátim se k úvodní myšlence, jak formulovat svoje přání, protože to hraje v týhle kapitole velkou roli. Dobře formulovat to, co chci, celkově zahrnuje i to, že je důležitý NEMÍT plán B. Plán B je totiž rušič toho, co opravdu chci, jen říká, že si nevěřim na splnění plánu A. Plány B jsou většinou tvořený ze strachu z neúspěchu. Proč jsem chodila po hotelích, a po restauracích, kde stejně pracovat nechci? Chtěla jsem mít teplý jistý místěčko asi. Tam bych ale "jen vydělávala peníze" místo toho, abych naplnila můj drahocennej čas něčím, co mě fakt baví a nabíjí. Jak se říká "zdravě jsem se naštvala" a rychle pochopila, že potřebuju přeprogramovat. Můj program plánu A zněl jasně a jednoznačně: chci dělat sushi a chci sezónní skipas zadarmo. Tečka. Už mě nebaví koukat si sama přes rameno na moje sny, na který "nemám" a radši před sebou tlačit tu "jistotu", která mi jako jó přináší obživu, ale ne moc potěšení..

(V Kanadě jsem tohle prání už měla vymyšlený taky, ale zformulovala jsem ho špatně. Znělo nějak takhle: "chtěla bych pracovat pro Yamagoyu a dělat sushi, ale nejspíš nejsem dost dobrá, nemám žádnej certifikát nic, asi zkusím spíš tu pokojskou, to bude jistější, to bude taky fajn práce. A chtěla bych skipas, ale ne za plnou cenu, nejradši bych za něj nechtěla platit vůbec, no uvidíme. Jak to dopadlo? Na sezónní skipas jsem dostala slevu a neplatila ho přímo, strhávali mi ho z výplaty pokojské. Pro Yamagoyu jsem pak začala pracovat až po půl roce, čímž vděčím za podporu/dokopání Viktorovi). 

A pak už to šlo velice rychle, jak je u vesmírností zvykem. Ve Wanace je jediná japonská restaurace Sasanoki a v miniobchodním centru je Yohei něco jako v Afi Sakura. Tam chci. Hned jsem se spojila s manželkou majitele Sasanoki a vyměnily si pár emailů. Ona pořádá i kurzy japonský kuchyně jednou měsíčně. Ha! Jenže oni nabíraj jenom japonce! Sakra. Tak jsem šla do Yohei, nejdřív si objednala sushi, poobědvala jsem, chvíli pozorovala a žmoulala životopis pod stolem. Ne, tohle zas není ono, tady nechci dělat. Ale kam teda jinam? Plán A je jen jeden, chci se soustředit jen na něj, snažit se nevnímat neúspěchy a odmítnutí, i když jsou součástí cesty. Chci vnímat jen cestu samotnou, a to co mě k cíli vede, protože jen to pro mě v tu chvíli reálně existuje. Svojí pozorností a zaměřeností na tu cestu tvořím tu realitu.

Netrvalo dlouho a napsal Jason, že v Cardroně ski resortu nabíraj všechny možný pozice, ať to zkusím, a rovnou mi poslal email na hlavního šéfkuchaře. Z Yohei jsem šla k jezeru, napsala email a hned mi přišla odpověď od Maze, že pokud jsem ve městě, že se sejdem. Tak jsem šla na pohovor (no šli jsme si sednout na lavičku k jezeru, jak já tu pohodičku na Zélandu miluju). Říkal sice, že už mají všechny pozice obsazený, ale že mám výhodu, že jsem už ve Wanace, a kdyby někdo odřekl, dá mi vědět. Nebyla jsem vůbec připravená, ani jsem nevěděla, jaký jsou v Cardroně restaurační možnosti, ani jsem si nerozklikla webovky, jen mě tam můj vnitřní kompas neskutečně táhl.

Maz viděl v životopisu moje zkušenosti se sushi a řekl mi, že mají v Cardroně 6 kaféček a restaurací, a že by mě asi nejvíc zajímal Noodle bar (na úvodní fotce budova napravo s modrou věžičkou), kterej vede šéfkuchař Také z Tokya a dělá tam i sushi. Haló, tady jsem! Tam chci! Doposud dělal sushi jenom on, tak kdoví, jestli by mě k tomu vůbec pustil. Že je to prý často dost náročný, práce 5 dní v týdnu, hodně lidí v resortu a že Také je někdy crazy, ale že když je práce ráno rychle hotová, dává hodně pauziček (čti: nejdu si o pauze sníst jabko, ale vezmu prkno a jdu na kopec). Jo a sezónní skipas grátis nemusim zmiňovat, to vám došlo, žejo 😊.

Hned druhý den mi Maz napsal, že mu zrovna někdo vypadl, a že jestli mám pořád zájem, může mi zaručit místo v Noodle baru. Wow. No to je, to je skvělá zpráva. Myslíte ale, že jsem mu hned napsala JO, BERU TO? Ego je fakt tak nevyzpytatelnej malej hajzlík, že mě předhodil moje strachy znova. Zvládnu to? Budu stíhat ty profíky kuchaře? A bude Také, tokijskej sushi mástr, vůbec chtít mít v týmu holku z Čech, co nemá ani vystudovanou žádnou kulinářskou školu, natož školu sushi? A jaká vůbec bude sezóna, nasněží, aby resort otevřel včas a já nebyla týdny bez práce? Normálně mě to dohnalo až k slzám, fakt! Chápete, že jsem mu odepsala, že si to ještě rozmyslim?! Takhle silný moje strachy byly!

Tady chci poděkovat Vikymu, že mě znovu podržel, sesbíral ten uzlíček neštěstí a promluvil mu do duše. "Vždyť je to přesně to, co jsi chtěla. Věř si, strachy jsou jen v tvý hlavě."


A bylo hotovo. Stal se ze mě Cardroňák. Resort otvíral až 10. června, takže jsem měla měsíc volna. Nelenila jsem, byl to krásnej hřejivej podzim a hodně jsem toho tady prozkoumala. 4. června byl seznamovací úvodní den pro nový zaměstnance. Prý ze 2500 žadatelů vzali jen 350 lidí. To se člověk hned cítí líp. Tyhle úvodní hype setkání nemám ráda, ale hned po pár minutách jsem byla příjemně překvapená a dokonce jsem si ten den užila. Hlavní manažerka Cardrony nám hned v úvodu řekla vize firmy a jak si představujou chod resortu a nechala na mě velkej dojem, jak je milá a přátelská. A hlavně jak se v tomto duchu ponese celá práce pro Cardronu. Což doteď platí a je to pro mě úžasný poznání.

"Noodle bar"

"Tapeta"
Nikdy jsem si nemohla zvyknout na ranní vstávání, teď musím vstávat v 6, abych byla v 6:50 na místě, kde nás po tmě posbírá autobus a vyveze nahoru. Každej den jsme ale odměněni východy slunce, který nás vyprovází serpentýnama nahoru. Cesta sockou do práce nikdy nebyla tak zábavná.


Dost často je inverze, tak vyplouváme z moře mraků, který v polovině lemujou hory.

Když jsou mraky vysoko, vždycky to znamená ohnivou podívanou a žádný kamery nezůstanou v kapsách.

Už tu pracuju přes měsíc a z práce chodím nabitá a vysmátá. Koho by napadlo, že mě můj dlouholetej koníček a vášeň bude jednou živit a že se mi dostane respektu od japonskýho šéfkuchaře? Také nejenom, že mě učí nový věci, práci s nožem, sashimi, nigiri, apod., ale věří mi natolik, že mi prakticky přenechal celej sushi koutek, a jsem to já, kdo dělá celej den sushi. Dokonce se naše směny řídí podle toho, jestli jsem v práci já nebo on, protože nikdo jinej to tak dobře neumí jako my dva.

Náš tým je převážně japonský (Také, Shoko, Masafumi, Amane), a my tři (Joshua z Filipín, Sean z UK a já). Perfektně spolu všichni vycházíme, jsme organizovanej celek, co vaří jednoznačně nejlepší jídlo v rezortu. Se Shoko jsme vytvořily čeko-japan dvojku, a co my se natlemíme. Protože se japonská sekce mezi sebou baví japonsky, nedá se svítit a pomaličku si nakládám lekce japonštiny. Shoko mě každej den přes den něco naučí a pak když jedem busem domů, probíráme gramatiku. Já zas učím Shoko česky, umí s roztomilým přízvukem říct "hovno, nasrat a zakopat, naběračka a není zač". Má z toho děsnou prdel, protože ta japonština fakt nemá nadávky a i když je Shoko neustále veselá a nepotřebuje si zanadávat, bylo to první, co chtěla naučit. Já se učím samozřejmě jen slova vybraná, pouze ta ze slušné japonské konverzace 😁.

A protože by se dalo říct, že teď moje největší vášeň slaví takové malé desetileté jubileum, pojďme se podívat zpátky do minulosti například na to, jak pod mýma rukama poprvé vznikla ""rolka"", anebo jak jsem to "dotáhla až na úču".

Beskydčina sushárna:

Se sushi jsem se poprvé setkala před deseti lety, když jsem pracovala jako hosteska na akci v Pardubicích. Profi šéfkuchař tam roloval sushi v rámci cateringu a já jsem střídavě sledovala jeho práci a ochutnávala. Líbilo se mi jak to vypadá, chutná a celkově jsem tím byla absolutně ohromená. Po akci jsem se to chtěla naučit a chtěla získat víc informací. Věřte nevěřte, před deseti lety se nedalo na Youtube najít instruktážní video, jak to správně udělat, ani na internetu nebylo moc receptů a postupů. Tak jsem šla do knihovny a půjčila si jednu jedinou knížečku s více obrázky než recepty. A moje snažení tím začlo.

Update:
Našla jsem fotku z tý akce! - první sushi, co jsem kdy ochutnala 💗. Tímto stanovuju svoje první randevů se sushi na 11. května 2008.
"Fotka je z mýho starýho SonyEricssonu, takže poklad!"

Rok 2008:

První až desátý pokus považuju za zneuctění celýho sushi umění ever. Myslela jsem si, že na tom nic není a že nepotřebuju utrácet svoje studenstký peníze za pořádný suroviny. Hahaha... Neměla jsem sushi ocet, tak jsem použila normální. Neměla jsem rýžovar, vařila jsem rýži v hrnci. Hrůza, děs, chudáci moji blízcí, co to museli jíst...

"Luxusní rozvařená sushi hostina na chatě. Ještě teď mám tu pachuť v puse. Povšimněte si prosím okurkového nigiri."

Rok 2009: 

Nevzdala jsem se, i když mi párkrát natáhlo!
Tak jsem tomu dala fakt několik měsíců (ne každej den samozřejmě), zakoupila rýžovar a vařila a vařila. Nakonec jsem úspěšně připravila jakous takous rýži, ochutila jakž takž a zkoušela, rolovala, než jsem si začala být docela jistá, že mi to jde. Teď se prosímpěkně ještě nebavíme o chuti, jo?
"Tvar už docela ujde, až na to proklatý nigiri, ale ta chuť ještě není úplně ono."

Rok 2010:

S Kachni jsme pořádaly domácí sushi party a pak jsem se vlastně stala i tak trochu učitelem, když někdo chtěl ukázat, jak se to dělá.

"Soukromé sushi pohoštění, tady už se dá říct, že to chutnalo dobře."

Rok 2011:

Následovalo pár narozeninových oslav a sushi večírků, kde jsem prezentovala svůj "sushi catering".
"Milujeme sushi parties"

Rok 2012:

Tou dobou jsem pracovala jako hosteska a pendlovala na různých akcích, až jsem se přes jednu agenturu dostala k firmě co distribuuje ryby v Evropě. Na jednom ze školení jsem se seznámila s informacema o rybách, jejich přípravě a pro Globus jsme pak jednou měsíčně připravovali promoakce. Vážně mě to bavilo, až jsem si řekla, proč bych pracovala pro agenturu, když můžu rovnou oslovit Globus a pracovat pro ně. Moje "introvertní odvaha" neznala mezí a tak jsem přišla rovnou s nápadem, že pro ně připravím projekt "sushi pro začátečníky" s ochutnávkou přímo na prodejně. Plácli jsme si.

"Tenhle projekt fungoval asi rok a získala jsem tím vlastně rolovací praxi"

Než jsem odjela poprvé do Států (já a Viky ještě jako kamarádi 😊), řekla bych, že jsem se vypracovala tak, že už mi nedělalo potíže sushi rýži ochutit, rolky urolovat a nad jídlem se rozplývat. Nejvíc jsem uměla klasickou maki rolku s řasou navrchu. Obrácená uramaki, neboli kalifornská rolka, mi ještě moc nešla. Ale o vesmírnosti v mým sushi příběhu není nouze, takže zkuste hádat, co jsem se následně ve Fernie naučila 👀.

"Workshop s ochutnávkou"
A pak jsme začali cestovat, pendlovat mezi Čechama a USA. Když pominu takový to domácí susheníčko a sem tam workshop, od roku 2012 do 2015 jsme se spíš nechávali hostit v sushi restauracích. V DC jsme vymetli snad všechny japonský restaurace v okolí a já si pečlivě vedla zápisky, co mi chutná a jak je to připravený. Jednou jako když najdu!

Rok 2016:

První seriózní práci profesionálního sushi rolbaře jsem teda, jak už víte, dostala v Kanadě. Jedno z nejlepších rozhodnutí v mým životě provázela celá řada zážitků, o který se podělím až někdy příště (protože jsem trošku ujetá a vedu si už leta docela podrobný deníčky, mám v plánu se retrospektivně vrátit k našim předchozím cestovatelským zážitkům ze Států a z Kanady a sepsat je sem). No každopádně v Yamagoye jsem se naučila (natrénovala stovky rolek) konečně tu kalifornskou obrácenou s rýží navrchu. Taky jsem se seznámila s japonskými noži a propadla lásce k sushi ještě víc.

"Vege křupavá pochoutka"

Rok 2017:

A protože je sushi tak různorodý, nekončíme u maki ani uramaki, v Noodle baru servírujeme temaki, "ruční rolku". Je to rychlejší, vypadá to fantasticky naservírovaný a nori řasa krásně křupe. Takže zase si tady za ty čtyři měsíce natrénuju novej styl! Třešničkou na dortu je pak nigiri (fotka je starší, na nigiri proto moc nekoukejte), pro mě je to top sushi mistrovství. Je tam totiž nespočet pohybů prstů a dlaní, aby se váleček rýže správně vytvaroval. Japonský mástři sushi jsou povolaný servírovat nigiri až jsou stoprocentně vytrénovaný. Také, jak sám říká, je jiná generace šéfkuchařů a rád zasvěcuje nejaponce do tajů sushi, prý oproti jeho kolegům, který by se na mě dívali skrz prsty. Takže slibuju, že na konci zimy už bude moje nigiri přinejměnším podobný tomu, co umí Také! Další cíl: stanoven.

"Mňam, co vám budu povídat"

A to je asi tak vše, s čím jsem se vám chtěla svěřit.
Jděte si za sny, třeba to bude trvat deset let, třeba kratší dobu, ale věřte, že pokud se jednou vydáte do neznáma, Vesmír vám bude fandit a pomůže vám. ❤


„Vesmír vždy stojí při nás, když jdeme za svými sny, jakkoli hloupé by se mohli zdát. Jsou to naše sny a jen my víme, jakou cenu za ně platíme.“


Alchymista, Paulo Coelho