neděle 5. listopadu 2017

Sladká tečka za půl rokem ve Wanace


To zas tak rychle uteklo, že jsem si nevšimla, že jsem už dva měsíce nic nenapsala. Za zimou se zavřely obrovský vrata v podobě 45 cm prašanu v Treble Cone někdy v půlce září, což bylo naposled, co jsem se, ehm, milostivě vydala snoubordit (konec sezóny byl v půlce října, tak moc jsem rozmazlená!). Ty pomyslný vrata se teda čas od času na vteřinu otevřou, protože to zélandský počasí je fakt na palici. Jako třeba teď, tričko a kraťasy měníme co minutu za huňatou mikinu a zase zpět. (No to snad né, prší prší prší, koukám teď z okna, roztrhnou se mraky a tam je nasněžíno? Zimo už běž do...). Po většinu času je ale už jaro/léto a nám začíná bezdomovecký volno, než se zase někde ukotvíme v pracovním procesu.

Poslední rozpravy s mým prknem v naší snoubordový svatyni o tom, že se zase brzo shledáme
Za poslední dva měsíce se toho tady událo zas tolik, že za mě budou tentokrát mluvit spíš fotky, protože momentálně už jsme na cestě a nemám na psaní ten svůj obsesivní klid. 

Neptejte se mě, jak jsem oslavila třicetiny. Ale protože Viky umí podržet v jakýkoli situaci, a zahraje si se mnou i s mým brekem disc golf, tak to nebyla až taková hrůza. Propukl u mě totiž strašlivej moribundus, česky zvaný zánět dutin. Zcela poprvé jsem čelila tomuto bolestivému zlu a nevěděla si rady, když mě při stoupání a změně tlaku v buse do práce málem explodovala hlava. Doktor v resortu mě poslal hned dolů, což bylo ještě horší, protože se mi ne a ne vyrovnat tlak v uších a lícní kosti byly jen kousek od toho vyrvat se mi z obličeje. Fyzická nepohoda se mísila s tou mentální když mi všichni z Čech radili antibiotika a všichni ze Zélandu tohle tvrzení vyvraceli. Tak co mám teda dělat?! Byla jsem tak vybubákovaná, že jsem šla vysolit ty vydřený prachy do nemocnice, aby mi tam řekli to samý. Nakonec jsem zvítězila jen s léky na bolest a mátovým napařováním nad hrncem. No, tak jsem vám to nakonec bez ptaní řekla sama.
Jinak jsme se ale udržovali fit a plní elánu pravidelně chodili mučit svá těla do gymu na Team Tribe, kterýmu tady chci udělat trochu promo, protože naše trenérka Kelsey je prostě nejlepší! Nebýt Cardrony a všech těch firemních výhod, je pravda, že bychom se asi spíš jen váleli doma haha. Team Tribe je trénink v týmu, na bázi kruhovýho tréninku. Prostě tam cvičíme, co vám budu povídat. 
Tak čáu, zas někdy někde něco společně ukuchtíme!
Jen :-)
Hned potom co jsem se rozloučila s Noodle Barem (zavíral dřív, protože sezóna už byla slabá) a naší skvělou bandou, na pár týdnů jsem byla odložena jako nalezenec do party jiné - Base Kitchen. Nevim, jestli vůbec můžu říct nahlas, že jsem skoro zapomněla na Noodle bar a na moje sushi, jak skvělý lidi jsem v Base potkala. Asi se to nedá vůbec srovnávat, japonská pečlivost a poklid vs. multikulturní anarchie, no nedá. 

Base Kitchen je známá svýma super šmakuládama, který s láskou podává ski hostům. Burgry, hrancle, lazaně atd., jedním slovem samozřejmě mňam, víc netřeba komentovat, čti mezi řádky. Všichni umí všechno, pejsci to a kočičky zase tamto, dohromady to dělá výživné jídlo za velice výhodných cenových podmínek. Ale pozor! O zábavu je v kuchyni postaráno. Takhle jsem se nepobavila za celou sezónu, i když k sushi umění bylo toto umění velmi daleko.


Burgry a hrancle pro všechny

Já jsem ale hrdá na jednu věc. Před x lety, když jsem si ještě o sobě kdovíco nemyslela, opovrhovala jsem různýma pracema, včetně "smažiče burgrů a hranolek". "Tak to bych nikdy v životě nedělala". Vážení, zde je důkaz, že jsem párkrát pracovala i jako "smažič burgrů a hranclí".

Úplně poslední den v práci v resortu







Konec sezóny se proměnil v sérii bye bye parties, kdy postupně odjížděli naši kamarádi a my, co zůstali jsme nestačili sušit kapesníky. Nejdřív odjela Karen domů do Hong Kongu a pak taky Shoko, se kterou se teda ještě potkáme na severním ostrově. Nálada ale nebyla smutná, spíš taková vděčná, že jsme se spolu všichni setkali a měli se dobře. S většinou těch lidí se ještě někde potkáme, protože cestování nám zdaleka nekončí. Naopak, chytli jsme ještě větší slinu a myslíme si na docela jiný destinace a jiný způsoby cestování, sorry mamky. Ale nepředbíhejme, zatím jsme na Zélandu a přítomný okamžik je, jak všichni víme, prchlivá záležitost.
Ahoj všichni krásní Cardrona lidé
Na konci sezóny, když už všichni běžní návštěvníci nemají do resortu přístup, dali jsme si extra týden uklízení s lidma s Base a šůrovali tam ten kentus, a za odměnu pomalu poodnášeli prošlý jídlo a drinky. Byla sranda jéé, to se bude vzpomínat. Každoročně se sem na jaře v tomhle období sjíždí profesionální lyžaři a snouborďáci na trénování do rampy. Taky sem přijel (ehm, přiletěl helikoptérou) Shawn White se svýma kočičkama. Byla jsem od něj tak blízko, že kdybych po něm hodila hadr, trefim se. No jo, já vim, nikdo ho nemá rád, ale kdo chce můj podpis? Povidám, kdo chce můj podpis?!

Na vodě v pohodě

Base crew
...aneb jeden z těch nejlepších dnů ve Wanace. Connie, Giles, Ichi, Lukes, Míša, Klárka, Mathilde, Terka, Martin, Viky a já. Lidi, který okamžitě přilnuli k našim srdcím a je těžký se s nima zase za krátkou dobu rozloučit. Společná snídaně, kayaking, grilovačka, stromolezectví a kvalitní nápoje. Víc snad toto video:


Po těch letech cestování jsme si všimli, že se rozmáhá takový nešvar, a to nemluvit česky, když spatříš Čecha. Prostě zapírat krajanství. Ale nedělají to prý jen Češi, co jsem tak dělala průzkum. Tomuhle nešvaru se chceme postavit na odpor, protože jsme poznali hodně zajímavých a inspirujících Čechů právě tady. A co si budem povídat, takovej ten českej pokec je stejně nejlepší, když můžeš používat všechny slova, co znáš, nic proti angličtině. Takže tady chci zmínit Péťu architektu, Janču právničku (obě jsem poznala u mytí nádobí), Martin s Terkou sporťáci, Klárku a Míšu ze Zlína, a v neposlední řádě kuřátka Káťu s Lukesem, který jsme tady taky potkali hroznou haluzí a máme v plánu se ještě potkat na severu. A další  a další Češi, co tu ve Wanace žijou...
Horysovy narozky
Takhle jsme se vlastně ve frontě na lanovce dali do řeči s Martinem Černíkem a Šárkou Pančochovou, později pak s Petrem Horysem, když v Cardroně trénovali na olympiádu. To je můj apel na to, nezavrhovat někoho v zahraničí jenom proto, že "je to zase jenom Čech, když já od nich přeci zdrhám". Protože na cestách se potkávaj zajímavý lidi a je jedno odkud jsou. Inspirující lidi i kreténi totiž žijou úplně všude.

S Connie
Práce v resortu nám nadělovala dárečky ještě po tom, co jsem přestala pracovat. Doubtful Sound a Milford Sound cruise grátis. Tohle byl velikej bonus, protože ty cruise stojí majlant a za plnou cenu bychom tam určitě nejeli. Já jsem z nich vyždímala ještě i parádní oběd.

Země hlubokých fjordů ukrývala tyhle poklady hodně dlouho, než je prozkoumal Alessandro Malaspina v roce 1793. Tyhle fjordy skýtaly závětří, když lodě na otevřeným moři chytla bouře. Dokud nebyla příležitost, nikdo se tam neplul podívat.

V Doubtful Sound nám přálo počasí, což se ve Fjordland moc nestává. Bus nás vyzvedl v Te Anau, dovezl do Manapouri, kde jsme vlezli na takovej menší katamarán, kterej nás převezl přes jezero na druhý břeh, kde na nás čekal další bus. Jinak se tam po souši nedá dostat než tímhle způsobem, proto je cruise tak drahá.
Modrá lajna cruise, červená bus
Bus nás přehoupnul přes průsmyk Wilmot Pass a dostal nás ke konci fjordu, kde už jsme nasedli na cruise a plavili se překrasnou krajinou. Na poslední chvíli se k nám přidala i Connie, Tyler a Maria, který s dalšíma lidma dokončili Milford Track.

Na vrcholku Wilmot Pass, v dáli fjord 
Večer jsme zakempili kousek od Te Anau a přemýšleli, jestli dát ještě kayaking v Milford Sound. Slevu jsem musela využít do konce října, takže nejvyšší čas. Počasí se mělo zkazit a my jsme se zalekli, že budem 5 hodin pádlovat v dešti a klepat kosu. Už jsme to málem vzdali, ale nakonec bookli. Druhý den jsme řídili až do Milford Sound a počasí se začalo fakt zhoršovat. Samotná cesta do Milfordu je zážitek a i kdyby kayaking stál za prd, vodopády po ceště to hned zlepší. Není jich tam deset, ani dvacet. Jsou jich tam stovky když prší. A padaj z neskutečných výšek. Když jsme dorazili do Milfordu, lilo už pořádně a my jsme z toho byli trošku nakřivo. Jen co jsme ale vyfasovali neopreny a oběd do taštičky, bylo nám hej. Perličku na závěr poskytl nejen ten tučňak, kterej nás pozoroval když jsme obědvali na kameni, ale i ten lachtan, kterej s náma plaval vedle kajaků. (Nemám teď čas se probírat gopro záběrama, ale doplním!)
Vždycky se vyplatí vysoukat se z komfortu, protože i když tam třeba člověk zmokne nebo promrzne, zaprvý nelituje, že do toho vůbec šel, a za druhý je na sebe hrdej, že se neposral a dokázal, že není z cukru. A už teď chápu, proč nám všichni říkali, ať jedem do Milfordu za deště, je to nejlepší!

Krásy propršenýho a tajemnýho Milford Sound

Wanacký jezero je tak krásný, že si prostě zaslouží, abych na něm připravila ten úžasný rolovaný pokrm. A tak jsme urolovali, se Samem Vikyho šéfem a jeho manželkou. To je taky dost, že nás vyvezli, když maj tu loďku.
I'm on the boat madafaka

Tady mě tak pokousali sandflies, že bylo to sushi vykoupeno krví a týdenním drbáním

Abych neskončila jen u toho, co už u mě znáte, dovolím si teda tu sladkou tečku za Wanakou na závěr. Všichni cardronští kuchtíci se sešli, aby své síly změřili při velkolepé soutěži přípravě desertů. No a tak bylo jasný, že připravím frushi, sladký sushi! 
Výraz Pikles mluví za vše
Kokosová mléčná rýže, ananas, jahody a kiwi, když už jsme na Zélandu a čokoládový sos místo sojovky.  Kdo soutěž vyhrál a obdržel potlesk od ostatních soutěžících můžete hádat. Dobrou chuť a zachovejte přízeň, nebudeme zrovna moc na signálu.