čtvrtek 1. února 2018

Hakuba, Nagano - láska na první pohled


Předem tohohle příspěvku chci říct, že soucítím s těma, který jsou teď někde, kde zrovna není sníh. Hory bez sněhu a propršená zima je něco, co by se mělo postavit mimo zákon. A pokutovat. Jsem na vaší straně, vážně, ale pokud je mezi váma někdo, kdo už z tý český zimy stihnul úplně zahořknout, ať radši přestane hned číst. Tady se totiž bude jednat o metry japonskýho prašanu. A když to teda zkrátim, hrozí, že se už s náma nebudete chtít kamarádit.

Hakuba je alpský městečko s necelou devítitisícovkou obyvatel, ležící cca 4 hodiny řízení od Tokya. Nachází se v prefektuře Nagano, což je jedna ze 47 prefektur administrativně dělících Japonsko. Jak jistě víte, v 98 se tady konala Olympiáda, jejíž stopy jsou v městečku vidět doteď. Po sezóně ve Fernie a ve Wanace je Hakuba další ze série malých horských městeček, do kterýho jsme se okamžitě zamilovali.
"Echoland - hlavní ulice"

Nemůžeš si koupit štěstí, ale skipass si pořídit můžeš

"Takhle vypadá 20m sněhu na Tateyama Kurobe
Alpine Route, kterou jsme ještě nestihli prozkoumat,
foto: http://jrtateyama.com"
Aneb přejděme rovnou k věci. Hakuba Valley je největší Japonský snow resort, sestávající z devíti alpských ski resortů, rozložených do cca hodiny řízení, jestli to dává smysl. Od jednoho konce (Jiigatake) k druhýmu (Cortina) to trvá hodinu 😊. Hakuba je místem nejvyšších hor Japonska s průměrným sněžením 12m každou zimu (víc už má jen Niseko s 15m za zimu, což z něj činí druhý nejsněživější místo na světě, první je Mt. Baker, stát Washington). Na svý si tady přijdou jak začátečníci, tak experti, který o Hakubě tvrdí, že je to nejlepší místo na světě pro backcountry ježdění přístupný z lanovek. 

No a když skipass, tak sezónní a na celý údolí. Jak říkám, ať se práší za kočárem!

Zatím jsme stihli prozkoumat 7 resortů, o kterých stručně něco napíšu. Berte to jako malou upoutávku, anebo jako průvodce pro případný zájemce. Popíšu tady nejen faktický údaje o resortech, ale taky tipy na takový to stromový řáděníčko, nebo kde vám za podjetí provazu za hranice resortu přelámou nohy. Nebudou chybět ani takový ty veselý historky, co jsme kde vyvedli, koho jsme potkali, nebo třeba co všechno se nám podařilo ztratit.

Pokud to pro vás není dostatečně kulturní čtení, počkejte si na příští příspěvek. My jsme sem za sněhem přijeli a hodláme si to užít na sto procent. Proto je tenhle první příspěvek z Japonska mrazivej, zasněženej a plnej nadšení z jednoho z nejlepších ježdění na týhle planetě.


Hakuba Happo-one Snow Resort 


Nejvyšší bod: Happoike Sanso 1831 m
Převýšení: 1081 m
Lanovek: 33
Skipas: ¥5,200 / den

Největší ski resort ze všech, kterej máme ze všech nejblíž (cca 10 minut řízení). Je taky nejvíc turisticky vyhledávanej, protože je v centru města. Orientace v něm je ze všech resortů nejkomplikovanější, bez mapy proto ani ránu nebo budete bloudit zpátky k autu hodinu jako já. Resort je totiž komplex několika menších a lanovky na sebe špatně navazujou. Jsou tu 4 přístupy, mezi kterýma se musí přejet autem (Nakiyama, Shirakaba, Kokusai a Sakka). Nejpraktičtější jsou prostřední dva. Buď gondola Adam, nebo Kokusai sedačka, která vás vyflusne tak nějak uprostřed všeho dění. Sakka je pro začátečníky.
"Dva dny po našem příjezdu nám nasypalo pár desítek"
V Happo-one se oproti jiným resortům nedaj jezdit stromy, ale milci prašanu si tady přijdou na svý. Kdo by si přeci jen chtěl užít neprojetý stopy, může si vyšlápnout ještě výš a teoreticky dojít až k Mt. Karamatsu-Dake (2696 m). Tam už je to ale na plnou backcountry výstroj.
Jezdit za hranicema resortu nebo na zavřených sjezdovkách, je tady trošku adrenalínek. Co jsem tak slyšela, jsou tady dost striktní, co se podlezení provazu týče. Nejenom, že na místě zabaví skipass, ale prej se někdo snažil ujet ski patrolákům a oni ho pronásledovali až k němu domů! Takže, my to se sezónkou riskujeme jen občas.
Tady mrkněte na naše první ježdění v Happo:


Když je inverze nebo prší, Happo je pro tyhle dny nejlepší řešení, protože je ze všech resortů nejvýš.

"Inverze v Happu"
No a představte si, co se mi tady stalo!
Pár dní v Hakubě, první den v resortu, parádní den, radujeme se, jak nám ta sezóna pěkně začíná, vracíme se k autu a já zjišťuju, že jsem ztratila klíče. Fakt je nemám. Poznámka telecí: nikdy si nedávejte klíče od auta do kapsy, která je vlastně jenom taková síťka bez zipu když jezdíte celej den prašan a děláte v něm kotrmelce (nojo nojo, netvrďte mi, že se vám nikdy nestalo zapomenout mozek). Ztratila jsem je! Viky nic neříká, má sevřený rty a vrásku mezi očima, to je špatný. Jdu se naivně zeptat na pokladnu, jestli je někdo našel. Nenašel. Ale pokladní zavolá na další stanice lanovek, jestli náááhodou nemám štěstí. Mezitím v hlavě probírám jednotlivý scénáře, co za drahej voser mě asi čeká.

Tyvogo, nějaký klíče se našly úplně nahoře, kde jsme snad ani nejezdili. Ještě ověří, jestli to jsou ty naše. Trvá to neskutečně dlouho a já nevěřim, že bych mohla mít takovou kliku. Musíme se potkat s vlekařem na půli cesty, jedeme teda lanovkou nahoru. Po chvilce čekání přijíždí týpek s klíčema. Jsou to ty naše!!! Viky už se zase směje, ale hází na mě přísný voko nejvyššího stupně. Od týhle chvíle jsou u mě klíče v naprostým bezpečí. Lekce uštědřena!


Hakuba Goryu Snow Resort + Hakuba 47 Winter Sports Park 


Nejvyšší bod: Zizou Peak 1676 m
Převýšení: 920 m
Lanovek: 21
Skipas: ¥5,000 / den

Tyhle dva resorty jsou spojený přes vrcholek hory a platí pro ně jeden skipass. Goryu má spodní část hory širokou a dlouhou, pro začátečníky ideál. Goryu express gondola vás pak vyveze na to nejlepší červený a na dvojitou černou s nekompromisním názvem Champion Expert Course.

Zájemci o jízdu ve stromech si můžou užít několik menších úseků, který jsou buď přístupný všem (fialová open tree zone), anebo se registrovat v lyžařský škole, vyfasovat takovou slušivou popelářskou vestičku, a pak můžou jezdit v zelený tree member zóně, která se nachází v části Hakuba 47. Tady je taky úzká dlouhá dvojitá černá (Adventure Course), kterou otevřou jen někdy, většinou když hodně sněží a údajně ji jedete tak dlouho, že se musíte několikrát zastavit a odpočnout si.



Hakuba Iwatake Snow Field 


Nejvyšší bod: Skyarc 1289 m
Převýšení: 559 m
Lanovek: 20
Skipas: ¥4,400 / den

Když jsme tam byli poprvé, nebyl ještě dostatek sněhu na otevření celýho resortu (haha, z tohole "mála sněhu" by kdejakej resort v Čechách žil celou zimu) a říkali jsme si, že se tady nedá nic moc dělat. Když resort otevřeli celej, čuměli jsme kolik terénu se tady v těch kopcích  skrývá.
"Sice vystrkuju zadek, ale koukněte na ty kárvy!"
Gondola Noah vás vyveze až na samej vrchol, kde je 360° výhled, nejhezčí ze všech resortů. Pak se dá jezdit druhá strana hory, která má moc příjemný stromy.
No a jak jsem říkala, že když jsme tady byli poprvé, nic moc se nedělo, tak jsem kecala. Viky s klukama podlezli provaz a dali si pár jízd právě v těch stromech. Řekla bych ale, že Iwatake nebude tak přísný jako Happo, protože celou dobu jezdili vlekařům přímo před očima a oni nehnuli brvou. Mrkněte na to:


Kdo nás zná, ví o naší sbírce snowboardových videí, který si pouštíme jako večerníček den před ježděním. Jsou to vlastně filmy natočený lidma ze snowboardovýho a lyžařskýho prostředí. Naši největší oblíbenci jsou třeba Jeremy Jones (Deeper, Further, Higher) nebo Travis Rice (Depth Perception, Forth Phase), snowboarďáci, který jsou nám sympatický nejen tím, co kde jak jezděj, ale taky to jaký jsou. Jestli vám tyhle jména nic neříkaj, dosaďte si za ně jména svých filmových oblíbenců a představte si ten pocit, když byste nějakýho z nich potkali. Jako právě my!

Sedíme si takhle v pivovaru v Iwatake a Viky má podivnou jiskru v oku, že prej vidí Travise vedle u stolu. Podívám se a fakt jo! Než jsme jeli do Hakuby, Travisův snb film, kterej se mimo jiný v Hakubě natáčel, jsme měli sjetej několikrát a vtipkovali o tom, že se s ním tady určitě potkáme. A teď je tady, pár metrů od nás. Jít za ním pokecat je asi stejnej pocit jako jít s rozbušeným srdcem požádat svýho miláčka na letním táboře o tanec. Viky se chápe příležitosti a lapí pozornost Travise a jeho dvou kámošů. Jako správnej posera přicházim, až když jsou roztátý ledy a třesu si s Travisem pravicí. Uáááá!!!

Koukněte se na kousek Travisova filmu Forth Phase natáčenýho tady v Hakuba Valley:


Nejnovější Travisův film Depth Perception je k vidění na RedBull TV, tady koukněte na jeho zkrácenou verzi. Ty záběry jsou jedny z nejlepších, co jsme kdy viděli. Technologie natáčení snowboardových videí jde v ruku v ruce se zlepšování GoPra a těšíme se, jak to půjde dál.

Sice nemáme fotku s Travisem, ale ošahali jsme mu prkno, se kterým natáčel Forth Phase v Hakubě.


Tsugaike Kogen Snow Resort 


Nejvyšší bod: Tsuga-no 1700 m
Převýšení: 970 m
Lanovek: 28
Skipas: ¥5,100 / den

Jakým překvapením pro nás Tsugaike bylo, když jsme si kouknutím do mapky mysleli, jak je resort malej a pak se nestačili divit, když cesta lanovkou Evou trvala dvacet minut. (Mimochodem, co tady všichni maj s těma biblickejma názvama gondol?!).


"Vstup do Tsugapow"
Resortu se sice přezdívá Královna zelených, protože je tady obří začátečnická část hory, ale je tady taky veliká plocha stromový zábavy. Pro jízdu ve stromech se tu člověk musí zaregistrovat a dojít si v určitej čas vyslechnout bezpečnostní instrukce, načež dostane pásku na paži, umožňující vstup do dvojitý černý Tsugapow. Tahle zóna je zpřístupněná jenom chvíli, první sezónu tušim, a je tam pořád velký riziko lavin. Zároveň jsou tady ale hlavy japonský otevřený a chtěj lidem umožnit užít si tuhle jízdu v prašanu. Proto skipatrol hlídá laviny, odpaluje a zónu otevře jen za nejlepších podmínek na chvíli, a nepustí tam všechny (pouze s páskou).

Protože se tak nějak pouštíme do průzkumu na vlastní pěst, někdy úplně netrefíme cestu z lesa. Většinou se vyplácí následovat stopy předchozích jezdců, minimálně když tam jsme poprvé, protože oni dost často vědí kam jedou. No a nebo taky ne.. Takže sundat prkno a šlapat a šlapat, po pás se bořit, zpátky tam, kam jsme měli dojet..


"To je skoro na šnorchl"

"Bylo mi ouvej, pro foto ale hraju drsnou"
"Fialový stíny jsou in"
Minulej tejden jsme si tam šli naložit po pás sněhu. Řeknu vám, kolikrát jsem ten sníh musela za jízdy kousat, protože lítal naprosto všude. A trochu jsem se nechala unýst, hopsíkem sem a tam, zkrátka jebla jsem se kolenem do oka tak, že jsem si natrhla oční víčko. Místní doktor Dlaha mi nedoporučil kosmetickej steh  a byl na mě moc hodnej, jsem si skoro myslela, že mi dá obrázek.
"Pár minut před knock-outem"
Už to tady jednou bylo, ale jak říká můj bratránek, "pro zážitky se musí trpět". Ale já zas tak netrpěla, jen jsem byla následující dny trochu praštěná. Mimochodem, pro monokl člověk nemusí cestovat za zážitky a nemusí ani vytáhnout paty ven z baráku, že taťko? 😊
"Hlavně se pořádně zaklonit"
O zážitky tu není nouze a s další legendou snowboardingu si Viky v Tsugaike dokonce zajezdil. Terje Håkonsen (alias Matěj Homola z Wohnoutů, haha) je snowboardista z Norska (43 let!), kterej inspiroval generace dalších jezdců po celým světě a je považovanej za jednoho z nejvlivnějších snowboardistů v historii snowboardingu.
"Podpis musí bejt"
Tohle setkání ale nebylo tak náhodný jako s Travisem, Terje v Tsugaike pořádal akci "Ride with Terje", kam se Viky přihlásil. Ten den sice nebyly zrovna nejlepší podmínky na freeride, ale co se dá dělat, každej den není posvíceňskej powder day.


Tsugaike má taky snowpark, není to nic srovnatelnýho třeba s Cardronou na Zélandu, ale pár hopsíků tady je.


Hakuba Norikura Onsen Snow Resort + Hakuba Cortina Snow Resort


Nejvyšší bod: Hiedayama Rinkan 1440 m
Převýšení: 600 m
Lanovek: 15
Skipas: ¥3,600 / den

To nejlepší prašanový na závěr, aneb jak se nechat hezky zkazit. Když napadne po pas sněhu a v Cortině je neomezený ježdění ve stromech (bez nutnosti registrace), těžko se taková zábava dá potom srovnávat s jezděním na sjezdovce. Není cesty zpět, jsem zkažená, pro jízdu ve stromech zakletá.
"3, 2, 1..."

Cortina je nejseverněji položenej ski resort, kde vlhkost z Japonskýho moře a všechny bouře, který odtamtud táhnou, narazí právě na tyhle hory nejdřív. Proto když sněží, Cortina schytá nejvíc sněhu, i když zrovna není z těch nejvyšších. Tady se podívejte, jak Cortina vypadá čerstvě z rána:



"Geoff by potřeboval šnorchl"

"Kamoshika"
V lese se dá zažít různý dobrodružství, jako třeba málem přejet kozu, co vypadá jako liška! No fakt. Japonskej národní symbol kamoshika (napůl koza, napůl antilopa) si to vesele běhá po zasněžených lesích v Cortině a bafá tam na potulný snoubordisty. Všude bílo, hlídám si stopu, abych se neztratila a periferně vidim něco co tam nepatří, asi lišku. Kouknu se znovu a to už jsem na metr a půl blízko, je docela maličká, žvejká a nemá ocas, liška to není. Má malý růžky, je to koza!

Z Vikyho se stává pomalu horskej průvodce a hledá nám cestičky a terény kudy jet. Někdy docela čumim, rozdejchávám, ale dám to! V Kanadě jsem se snowboardem teprve začínala, na Zélandu toho stromovýho ježdění moc nebylo, takže jezdit stromy se pořádně učím až tady.

Měla bych jezdit první, i když třeba úplně nevim kam, kdybych se náhodou po cestě zasekla, aby mě mohl jít Viky vyhrabat.

Viky si sem tam skočí takový docela maličký hopsíky a já jen tajim dech a natáčim ho.
No a představte si, co se tady Vikymu stalo! 
Už je skoro konec dne, jedem si takhle zase kolem kamoshiky, co tam stojí jako solnej sloup už asi hodinu a jedem dál do údolí spokojený, že máme tolik skvělých záběrů, když v tom Viky trefí helmou větev a ztratí GoPro.
"Díky Solla!"
Loučíme se se všema videama za několik posledních dnů, protože je v tu chvíli ještě nemáme zálohovaný na kompu, a přemýšlíme, jak si označit to místo, abychom se tam mohli na jaře vydat a kamerku hledat. Víme, že tam někde je, mohla se ale propadnout dalšího půl metru, a my ji mohli naším hledáním zadupat ještě mnohem hlouběji. Pomáhá nám hledat i kamarádka z Islandu, používá prkno jako lopatu a po osmi minutách kamerku nahmatává ve sněhu. Osm minut přesně, víme to, protože GoPro pořád natáčelo 😃. Další neskutečná klika!

Norikura je resort, kterej jsme doposud ještě moc neprozkoumali, ale evidentně je tam jeden z největších prašanových potenciálů. Minulej tejden zasypala Hakubu a okolí severní sněhová bouře a zanechala po sobě tolik sněhu, že se kvůli tomu musel zrušit závod freeride cup.

I letiště v Tokyu bylo zavřený a já měla kliku, že jsem se nakonec dostala za Karen do Hong Kongu. Ale to je zas jinej příběh na někdy jindy.
Každej den sledujeme počasí a tady je print screen ze dnů, kdy nasněžilo přes metr a půl sněhu. Červený čísla jsou cm sněhu, spodní čísla je venkovní teplota.

Teď se koukněte, jakou si našel Viky cestičku v Norikuře, na druhý straně hory, kde se táhne obrovský údolí přepažený přehradou.

Musela jsem tenhle přetlak z japonskýho sněžnýho nadšení napsat hned, co to šlo. Odteď už se budu věnovat tý kultůře, mamky! A protože Japonsko není jenom sushi a ninjové, v přístím příspěvku si vezmu na paškál místní restaurace, onseny - horký minerální prameny, sněžný opice a taky se podíváme na to, jak se dá krásně ztratit v překladu.

Sayonara a matane přátelé! 😊


PS: Díky mamko za perníčky a Kachni za korálky! 💓