Mojí nejlepší kámošce odchází tatínek. Nadobro.
Z ničeho nic. Je čtvrtek a v sobotu odlítáme na rok na druhou stranu
zeměkoule. V tuhle chvíli tu chci být pro ní, ale víza nám propadnou v úterý,
a na Zéland už bychom se potom pravděpodobně nikdy nedostali. Stojím nad kufry,
netuším co zabalit a slzy mi kapou na svetry. Píšeme si updaty, situace s
tatínkem se horší a horší. Je to jako noční můra, ze který se nedá probudit.
Poslouchám Chinaski, jako vždy, když jedu na dlouho pryč z Čech, a Michal
zpívá: “Proč se bát zítřků? Třeba nepřijdou…”
Tak tedy, vzdávám holt Orlu, který vzlétl k
nebi a oslavuji život, který plyne dál. A na pozadí událostí z uplynulých pár
dní budu na svých cestách víc myslet na ty, co mám ráda a budu s nimi víc v
kontaktu, kdo ví jaký jim byl připsán osud. Můj osud teď křižují cesty po světě
a abych byla alespoň virtuálně s těmi, které miluji, budu psát tento blog. A
pokud ne, vynadejte mi prosimvás a napište mi, ať na vás nekašlu a koukám zas
něco napsat!
Hua! New Zealand calling! Připravte si
mapu, ať nás můžete stalkovat.
PS: Neumim mě/mně, čárky ve větách tam láduju
jak se mi zlíbí a jsem z Pardubic, takže “votevři vokno”, “přídu dýl” a každý
druhý slovo nespisovný. Je to můj blog, a píšu to pro svoje milovaný, který
vědí, že si na primadonu nehraju.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za koment! :)