Přes Honkong až k Rebecce

     Je to tady, Vikyho rodiče nás vezou na letiště a my si dáváme poslední český pivko z plechu. Letíme přes Istanbul do Honkongu, kde máme 22-hodinový stopover. Jsme zkušení cestovatelé, a i když si Viky sbalil jen 4 trička (veselé historky z rozbalování jeho zavazadla možná později), dokázali jsme se oba sbalit do 30ti kg včetně oblečení na všechna roční období, dvou snowboardů, dvou spacáků, a samozřejmě houpací sítě, kterou jsem si koupila týden před odjezdem z Kanady. Ne, jestě jsem se v ní nehoupala. Zavazadla odbavený, s několikagramovou rezervou (pche!) a nastupujeme s Turkish airlines na cca tříhodinový let do Istanbulu.

     Letenky jsme kupovali přes czechkiwis.cz, kde nám poskytli neskutečný servis. Tímto děkuji Lukášovi za vše, co pro nás udělal. Jak jsem psala výše, opravdu se táhneme na Zéland s kompletní snowboardovou výbavou a na všech letech bylo potřeba domluvit jejich přepravení (bez poplatku chachá). Turecký aerolinky mě velice překvapily, i přesto, že komunikace s nima trošku vázla, protože asi v Turecku neznají snowboard a za sportovní zavazadlo ho ne a ne považovat. Ale neberte to jako stížnost, to zmiňuju jen tak pro srandu. Jídlo bylo vynikající, já samozřejmě musim mít vždycky něco spešl, takže jsem si objednala vegetariánskou stravu. I když jsem pošilhávala po Vikyho dezertech (já měla “jen” ovoce), jídlo bylo vy-ni-ka-jící! O čemž nemůže být řeč v aerolinkách honkongských, kde bylo jídlo na druhé škále chutí, vlastně nechutí. No prostě bylo odporný, a fakt se to nedalo jíst. Tady si teda za to možná můžu sama, protože vegetariánská snídaně v podobě suchých vařených brambor, tří kousků brokolice a žampionů (doteď nevim jestli to byly žampiony, šedohnědý a mokrý, hnusný, no) není něco, na co bych kdy dostala ráno chuť. A kdyby jo, tak bych to prostě uvařila líp, chápete. Ale lepší než Vikyho omeleta s párkem.

     Let Istanbul – Honkong byl asi devítihodinový, komfort letadla opět top a nekonečný výběr premiérových filmů nás oba tak zaskočil, že jsme byli přinejmenším půlhodiny v rozhodovací paralýze, co teda vybrat, až jsme oba synchronizovaně koukali na Masku (!), kterou jsme viděli asi tisickrát. Nojono, “maskááá, nebo plackááá, chachááá”. A co vlastně, mě je to jedno, ja tyhle dlouhý lety stejně všechny prospim. To jen Viky tam x hodin civí před sebe na displej. Každopádně 9 hodin (mi) uteklo zas jak voda a přistáli jsme v Honkongu. Na imigračním jsme dostali povolení zůstat na tři měsíce tušim, ale doufám, že se tak nestane. Víza na Zéland (který dostaneš jen jednou za život a rok po obdržení se musíš na Zéland dostavit!) nám totiž propadnou pár hodin po příletu do Aucklandu, a fakt to musíme stihnout! Nehledě na bágly odbavený přímo až na Zéland… Že necháváme věci na poslední chvíli? Ale prosimvás!

"Předstírám únavu"

     Předem jsme si zabookovali hotel v Honkongu, a cestu z letiště jsme měli jakž takž zmáknutou přes Google maps. Nechali jsme si nakonec poradit od super milý čínský paní na informacích, že máme jet sockou až do Kowloonu do centra, a že nám bus zastaví přímo před hotelem. Dala nám lísteček s názvem zastávky (no jistě, rozsypaný čaj) a řekla, ať na třinactý zastávce vystoupíme. Když přijel poschoďák, vyhoupli jsme se nahoru do přední řady a sledovali prapodivnou cestu mezi útloučkýma mrakodrapama, kde snad nemůžou bydlet lidi, ale nějaký hobiti. Bydlej. Náš hotelový pokoj měl 10m2 a záchod se sprchou dva v jednom (tlačíš a sprchuješ se u toho, k nezaplacení :-D). Ale pozor! Dvě hvězdy hotelu Sandhu byly vidět hned na recepci ve třináctým podlaží! Náš pokoj byl o patro níž, a ehm, to schodiště už tak dvouhvězdový nebylo. Ale tam nebydlíme, žejo, takže milý překvapení na pokoji, všechno čisťoučký, klimoška, ručníky, tývka s místní zábavou. Je libo čínskou telenovelu?

"Vskutku romantické místo"

"Mamí, tatí, jsem baťůžkář"

     Na osmičku se ženeme k vodě na laserovou show. Óká, prostě je to Čína, takže laserová show v uvozovkách. Přesouváme se na druhý břeh do centra minitrajektem za cca 4 hongkongský dolary. Hm, nablejskaný mrakodrapy, Armániové a Luj Vitoušové nás neberou a vracíme se zpět na nudle do Kowloonu do vopravdický Číny a jejích pidiuliček. Nudle nic moc, ale asi jsme si neuměli vybrat, jinak si to neumim vysvětlit, že mi nudle víc chutnaj v Afině. Jetlag nás neúprosně dohání, kupujeme dva Čendy (pro rodičové a ostatní: místní Tsingtao pivko), snídani na ráno a jdeme chrnět. Letadlo do Aucklandu nám letí v 15:20 tak abychom byli na cestu fresh. Čeká nás totiž ještě jeden let, záverečný hodinový z Aucklandu do Christchurch.

"Světelná šou"

     Už jsme skoro místní, ráno hned víme kam jít na bus, kde pohodlně jen s příručním zavazadlem nastupujeme do A21 která nás odváží na letiště. Vše jde hladce, ověřujeme si, že naše hlavní zavazadla putují až do Aucklandu, objednáváme si další nudle a jdeme zevlovat na wifi a vymyslet konečně kde budeme první dny v Christchurch spát, dokud nekoupíme auto. Jejda, já to ještě nezmínila, žene? Mno, v Istanbulu na letišti jsme rozjeli akci “ujme se nás někdo?” a skenovali fejsbůkový stránky WHS víz, Christchurch flatmates and rentals apod. jestli někdo nemá místo na gauči, popřípadě na zemi, v předsíni, či na terase pro dvě duše. V Hongkongu jsme v pátrání pokračovali a postupně se spojili s několika lidmi, mezi nimiž byla i Rebecca, matka roční Charlie a tříletého Archieho. Nabídla nám cenu 35$ na noc a taky pro nás přijede. Jedenáctihodinový let Hongkong – Auckland s radostí vynechám, opět jsem spala jak batole a o jídle jsem se zmínila výše. Možná o něm někdy napíše Viky, jak koukal na čínskou telku. V Aucklandu vyzvedáváme všechny bágly, jdeme přes imigrační (všechno cááájk), kupujeme simku a spojujeme se s Rebeccou. Fakt pro nás v Christchurch přijede až na letiště! Jupí, místňáci jsou super!