5 poutníků a burácející ledovec: Mt. Cook podruhé

Rodina je na druhý straně planety, tak jsme ty tradiční Zélandský Velikonoce oslavili s přáteli, sbalili krosny, a na Velikonoční pondělí se vydali na výlet. Já, Viky, Jason (uprostřed), Melissa a Brennen (hippie páreček). Jason se mnou pracuje v cateringu a Melissa s Brennenem tam vypomáhají jako číšníci. Skvělí, úžasný, lidi. Jason se narodil na Cookových ostrovech (patří k Zélandu), pak žil s rodičema v Oregonu, pak se přestěhoval do Las Vegas a nakonec teď se vrátil domů na Zéland. Brennen je odněkud ze státu Washington a Mellissa ze San Francisca. No a tahle partička se vydala dobýt krutopřísný výšlap k Mueller Hut (1805 mnm) a stanovat na vrcholku.

Abychom neztráceli čas ráno před výšlapem, vyrazili jsme už v neděli večer a kempovali u Lake Pukaki. Tam to známe, už jsme jeli na jisto a ani hledání místa po tmě nás nevystrašilo. Protože tam bylo dalších x aut a campervanů podél jezera, objížděli jsme kolem dokola docela dlouho. Nojo, na Velikonoce dostali všichni stejnej nápad. Večerní kempařskej popcorn, pívo a počasovej indiánskej taneček, ať nám vyjde počasí a honem spát! Já, Viky a Jason jak sardinky u Jasona v autě, protože naše auto má bebí a musíme ho spravit. To byl jen takovej test, protože nahoře budeme spát ve stanu pro dva, ve třech, haha, aspoň nám bude teplo, když má přes noc být pod nulou a Jason si nevzal karimatku..

"Pohled od M&B z auta na nás a Mt Sefton"

Začátek treku je ve vesničce pod Mt. Cookem, asi půl hoďky od Pukaki, vyrážíme docela brzo, no, kolem devatý. Cestou se honí mraky a výhledy nejsou nic moc. Příjezdová cesta do ledovcového udolí je dlouhá a široká (teda ne ta cesta, to údolí) a jen co přijíždíme blíž a blíž, nebe se rozjasňuje a mezi mraky vidíme bílý zářící vrcholek Mt Cook a nalevo od něj ledovec Mt Sefton. Je to nádhera, až se zas dojímám, ale nemůžu moc, protože řídím. 

Kdo chce vyrazit na Mueller Hut trek, buď může nahoře přespat v tom hutu (chatka), anebo stanovat. Noc s dalšími dvaceti osmi chrápajícími trempy na dvoupatrových postelích v jedné místnosti stojí 36 dolarů! My jsme zvolili dobrodružnější variantu a spíme ve vlastních přenosných ložnicích, za který neplatíme nic, pouze se musíme v infocentru zapsat, kdyby se náhodou něco stalo, tak aby o nás někdo věděl. (Hlavně se pak nesmíme zapomenout odhlásit. To se stalo Melisse a Brennanovi posledně a když už si to vesele frčeli domů, volali jim z infocentra, jestli jsou v pohodě a nepotřebujou zachránit). 

"Ledovcové údolí Mueller Lake a vesnička Aoraki"

"Koledník"

Dáváme si velice brzký oběd, plníme krosny jídlem a vodou, a ve 12 vyrážíme na 5km cestu s převýšením 1km. Jo, nejdřív teda ještě dostávám vyšleháno od Vikyho a jeho Zélandskou verzí pomlázky! Mám dokonce i ty vajíčka! A aby to Brennanovi nebylo líto a Melissa mu neuschla, Viky ji přepadne taky a scénka na parkovišti je naprosto stylová. Hody hody doprovody, běh kolem campervanu, jekot :-). 

Prvních pár set metrů treku je procházka, rovinka v křoví jen kopíruje terén bývalého Mueller jezera. Melissa se směje a ujišťuje mě, že za chvilku budu tuhle procházku proklínat, jen co narazíme na schody. 

"Ťap, ťap, ťap,..."

Ehm, přes 2000 schodů, různých výšek, hloubek, materiálů a stádií rozpadu, to znamená 1000 dřepů na jednu nohu s 10ti kg závažím. Zkuste si tipnout, kolik dní mě bolely nohy takovým způsobem, že jsem se víceméně jen plazila. Převýšení jeden kilák na pěti je fakt hodně, takže ty schody chápu. Ale jako nesměju se! Né, to kecám. I tohle utrpení je součástí cesty nahoru, na výhledy, s přáteli. A přátelé na sebe počkají, pustí nejufuněnější článek dopředu (já), rozdělí se s čokoládou a pokud zrovna taky nefuní, řeknou i nějaký ten rozveselující vtípek. Po milionech schodů a dřepů nás čeká zasloužená svačinka a pauzička na Sealy Tarns. 

"Sealy tarns svačinkové místo s výhledem na ledovec Mt Sefton a v dálce Mt Cook"

Už odsud jsou výhledy jako sladký bonbony za tu dřinu po ceště nahoru. Ale jsme teprve v půlce. Další část cesty už je "jen" cik cak po pěšince, přeskakování kamenů, funění a přelejzání balvanů.

"Sem tam je ten kámen větší než já"

I když nejsem z cukru a hezkých pár výšlapů už jsem za svůj život zvládla, s krosnou sotva popadám dech a dělám si více pauziček. Přeci jen, není kam spěchat, jsou 2 hodiny odpoledne a to máme ještě hodně času do tmy. A cesta je cíl, trochu si sáhnout do toho nekomfortu, zapotit se. Bez toho by to ani nebylo ono, vyjet lanovkou na Sněžku taky žádný endorfiny žilou nepustí. A počasí je skvělý, nefouká, teplota je ideální, po ranních mracích ani stopy. Jen modrá obloha a bělostné vrcholky hor. Jejda, zase se trošičku dojímám.

"Druhá strana hřebenu a Mt Sefton"

Na pomyslný vrcholek dorážíme v 16:30, odhazujeme krosny a jdeme se podívat jak to vypadá na druhý straně hřebenu. Doteď jsme viděli jen kousek ledovce, musíme se dostat jakoby za roh. Tam se nám konečně otvírá celý údolí ve svý kráse a ledovcová stěna. Je to tak blízko! A tak obrovský! Na dno údolí není vidět jak prudký je z druhý strany kopec. Chvilku tam sedíme a nasáváme tu nádheru. Většina lidí se dostane jen sem a na Mueller Hut nedojde. Ten je totiž ještě kousek po druhý straně hřebenu (viz mapka).

Každou chvíli se z ledovce utrhne kousek/kus ledu nebo sněhu a s hromovým zvukem se sesune dolů do údolí. V tom tichu je ten zvuk minilavin pokaždý jako bouřka valící se přímo na nás. I když jsme hodně blízko, než se k nám zvuk dostane, lavina už je dávno dole, registrujeme ji až po tom, co ji uslyšíme. Některý ale jsou velký a padají dlouho. Nejdřív je slyšet hlasitý prasknutí a pokračuje to hlubokým dunivým pádem masy sněhu a ledu. A pak zase ticho.
Miluju to ticho vysoko v horách, kde není slyšet vůbec nic.

Od vrcholku po druhý straně hřebenu to je ještě asi půl hodiny k Mueller Hut. Když už vidíme v dálce červenou chatku, najednou máme zase spousty sil a doskáčeme po kamenech na místo, kde za chvilku vyrostou naše dva útulný domečky. Kameny a zase kameny... Naštěstí nebudeme zdaleka první kdo nahoře stanoval, a tak je tu spousta "uklizeného  a rovného místa" pro stan. Předpokládáme klidnou, bezvětrnou, jasnou noc, nemusíme se nikam schovávat, a tak stavíme stany přesně uprostřed všeho dění a výhledů.

"Výhled z naší ložnice na Mt Cook, no není to krása?"

Jen co pořešíme bejváky a doplníme vodu v Mueller hutce, jdeme se usadit do přední řady našeho horského kina, protože co nevidět začne promítání úžasného dokumentu o západu slunce nad Mt Cookem, a to si jako nenecháme ujít! Přístup do kina je trochu strastiplný, ale kličkujeme mezi průrvami a hopsáme přes spadané kameny a zcela nečekaně nacházíme místo, ze kterýho nám padá čelist. To je ono, dámy a pánové, pohodlně se posaďte, představení začíná.

"Skládací teleskopická ruka"

Tady si člověk uvědomí jak prchavý je přítomný okamžik. Ty oranžovo růžový paprsky přímo utíkají po horách a za chvilku je po všem. Vůbec se nám nechce zvedat, protože, i když slunce zapadlo, ta krása tam je pořád, nic jakoby neskončilo, aby se mělo odsud odcházet. Tady na tom místě si uvědomuju, jak silný je moje pouto k horám a když jsem chvíli bez nich, jak moc mi chybí. Tady je moje zásuvka, tady se zapojím a tady se nabíjím. S Vikym v horách, to je čistý štěstí.

Nakonec se zvedáme, ale já s Melissou zůstáváme poslední a jako dvě plačky se tam dojímáme, a pak se tomu smějeme. Protože v tu chvíli prostě nic jinýho neexistuje, proč by taky mělo existovat, než JENOM BÝT tam na tom místě. Zní to banálně, ale já vím, že vy víte, co mám na mysli. A fakt se to nedá ani popsat, ani zaznamenat, protože tam nejsou žádný slova, ani myšlenky, dokonce ani žádný hodnocení jestli to je krásný, nebo přímo nádherný, to je totiž uplně jedno. A není tam ani strach, jestli se se mnou ta skála utrhne. Dala jsem si pozor, kam si sedám, a jestli se ta skála se mnou utrhne, tak s tím stejně nic neudělám, tak proč bych se toho měla bát. Je to silný, a nepředatelný prožitek. A kdyby se ta skála přeci jen utrhla, tenhle jeden moment stál za to.

"Kostky jsou vrženy"

A já vám povím, co ještě stojí za to. Migoreng. Jo, přesně tak, nejlepší instatní nudle na světě, připravený ve výšce 1800 metrů, venku před stanem na karimatce s čelovkou ve skvělý společnosti. A všechny ostatní dobroty, co jsme si sem nahoru vytáhli. Máme dokonce i instantní jablečný koláč, taky nejlepší na světě. Prostě piknik pod vycházejícíma hvězdama a stále burácejícím ledovcem. Že začíná trochu přituhovat? No to je toho, vzali jsme si zimní bundy a já s Melissou snowboardový kalhoty, cha! Všem to tak sluší pod tou mléčnou dráhou! A když se úplně setmí, nebe je plný diamantů a září všema barvama, nejvíc vidím fialovou a modrou. Vytáhnem karimatky a nás všech pět se naštosuje vedle sebe a ležíme a koukáme na nebe. Támhle jedna letí, a támhle, a vidíš támhle tu blikající, a támhle Venuši? Teď ještě vidět polární záři, a i kdyby se sesunula celá hora a zavalila nás, našli by nás šťastný s úsměvem od ucha k uchu.

Polární záři sice nevidíme, ale něco nás přeci jen ozářit může. Vychází měsíc. Už ozařuje ledovec za námi, ale my jsme ještě ve tmě, protože jsme níž. Vidíme zářící siluetu okraje hory tam, kde jsme před chvílí seděli a pozorovali západ slunce. Tam vyleze a my se s radostí dohadujeme, kde teda vyleze. Viktor, Jason a Brennen už ho vidí, protože jsou asi o hlavu vyšší než my s Melissou. Obří měsíc světlem postupně zalije vrchol hory a my zalejzáme do stanu, protože jsme si zapomněli vzít krém proti měsíci. A jakej nápad měla Melissa, když s sebou vzala kostky! Ve stanu pro dva se krčí pět lidí a rozjíždí turnaj v kostkách jako tahle hora ještě nezažila. A víte co ještě? Máme tady placatičku rumu, takže zima nám rozhodně nebude :).

Vůbec se mi nechce jít spát, abych o nic nepřišla, co ještě se může zjevit, co bych chtěla vidět a zažít? Achjo, ale je čas jít spát. No tak dobře, ale ráno brzo vstanem na východ slunce! Tahle myšlenka se mi zaryla tak hluboko do hlavy, ještě spolu s Jasonovým chrápáním, že jsem skoro nemohla usnout. Nechtěla jsem to prošvihnout a pokaždý, když jsem na chvíli usnula a probudila se, náš stan zářil a venku bylo světlo, jenže to byl měsíc. Když už bylo 5:30, chtěla jsem to jít ven zkontrolovat. Vystrčit ruce ze spacáku a pak se vysoukat celá mi trvalo trošku přemáhání. Ale vylezla jsem. Náš stan byl pokrytej jinovatkou a v lahvi s vodou plaval led.
Když jsem vystrčila hlavu ze stanu bylo to prostě jedno velký wow. Měsíc byl přímo nad náma a ozařoval celou horu, ledovec a v dálce Mt Cook. A že byla pěkná kosa, všechno kolem, kameny a naše věci byly omrzlý, a třpytily se a vypadalo to tam, jak na nějaký tajuplný tichý ledový planetě. Ani mi nebyla taková zima, už už jsem si chtěla vzít boty a jít se projít, ale nešla jsem. Jen jsem tam seděla napůl ve stanu a dívala se. A představte si, rozum byl silnější a já zalezla zpátky do stanu, do spacáku, do tepla. Taková škoda. No jasně, že jsem si to omluvila, že za hodinu vstanem všichni a půjdem se podívat na východ slunce, a že bych ještě měla zkusit usnout, přeci jen cesta dolů bude taky náročná a podobný bubáci. A přitom jsem mohla vstát, vzít si spacák s sebou a pozorovat, jak se vrcholek hory postupně plní mlhou, a jak se přímo kolem nášeho stanu tvoří neprostupný mraky, do kterých jsem se asi o hodinu později stejně probudila. Z východu slunce nic nebude, jsme v mracích, žádný brzký budíček se nekoná. Člověk nejvíc lituje toho, co neudělal, tady to máš.

Ale i když pro vás nemám fotku tý ledový planety, viděla jsem ji a tu chvilku si budu pamatovat. I tu planetu v mracích si budu pamatovat. Nakonec i v nich byla zábava po cestě dolů. Když vidíš aspoň na metr před sebe...

Poslepu hledat cestu přes kameny velikostí mě je bezpečný. A když ty kameny jsou ještě omrzlý.. Bezpečný. Co ale vůbec bezpečný není je to, že tenhle výlet se pomalu blíží ke konci a že se budeme muset rozloučit. Melissa a Brennen se s námi totiž nevrací do Wanaky, odjíždí do Christchurch, kde prodají auto a na konci dubna odletí na Hawaii, kde má Melissy babička bejvák. Takže opustit Zéland najednou není zas tak traumatizující. Ale budou nám hrozně moc chybět! To jsou takový ty lidi co potkáš, hned to s nima cinkne a strávíš s nima sice jen chvíli, ale ta chvíle má nesmírnou hodnotu.

Díky Mt Cooku za úžasnou podívanou, díky Ledovče Mt Sefton za celonoční soundtrack, díky Měsíci za ranní ledový světýlka a díky Vesmíre za přátele, které mám po celé planetě. A díky Planeto za tvou krásu! A díky... ježišmarjaaa zastavte měěě!

A pak jeli chvilku před náma. My odbočili doprava, oni doleva. 

Tak ahoj zas někdy příště na jiným krásným místě!

Podzimní Velikonoce - speciální čarodějnický díl

     Tropický cyklón Debbie se nám tady na jihu vyhnul až tak, že skoro nezapršelo, a my měli poslední dva týdny fakt krásný počasí. Popravdě jsem o cyklónu až do poslední chvíle ani nevěděla, dokud se mě mamka přes email nezeptala, jestli jsme ok. Takže ano, jsme ok a přejeme těm, co jsou na severním ostrově a taky těm v Austrálii, ať se vše vrátí do původního stavu co nejdříve! (A nám všem přeju, ať nás ten blížící se cyklón Cook jen tak lízne).

      Co se toho počasí týče, je to tak trochu na hlavu. Je duben a přichází podzim? Velikonoce, svátky jara, jsou na spadnutí a tady se všechno barví do červeno-žluta. Kam půjde Viky pro vrbový proutky, abych mu neuschla, to teda nevim. A taky hory už jsou od včerejška pocukrovaný, i když to zrovna není něco, co by u nás na jaře bylo neobvyklý. Pamatuju dva roky zpátky byl na Velikonoce v Harrachově nejlepší powder day sezóny.

        A co každoroční detox, mám vůbec dělat jarní očistu? A co dám do nádivky místo kopřiv?

      Nahlas se teď směju představě, že by tady Viky chodil od jedněch dveří ke druhým, šlehal by holky pomlázkou a dožadoval se malovaných vajíček a pánáků :-D. Kámoši z Polska tuhle naši tradici nemůžou rozdejchat doteď (v jejich očích je to jako zmlátit ženskou a dostat za to od ní chlast a čokoládky, haha). Kolik dní by asi trvalo, než by nás vyhostili odsud, co? :)

     Ať už berete Velikonoce jako svátky jara, svátek alkoholu, nebo jako jeden z nejvýznamějších křesťanských svátků, tady je to opět vzhůru nohama, neboli hlavou dolů. I když ne úplně všechno. Tak například kuřátka, jehňátka a narcisky tady frčí taky. Co mě ale baví nejvíc je čokoládový kiwi, zélandský miláček. 

     Pojďme se na ty kiwácký Velikonoce podívat trochu blíž, i když chápu, že to pro někoho, kdo zná britský pojetí Velikonoc, nebude žádný wowzer (Zdravím Klárku!). Já to znám jen z hodin angličtiny na gymplu, a to už je vááážně dávno, takže opáčko neuškodí. Je tu ale přeci jen jeden strastiplný zvrat, o kterým ve škole nepadla ani zmínka! O co jde se dozvíte už za malou chvilku.

"Zajíc pohunek, táhne se s nákladem vajec - moje představa"

     Dala jsem řeč s pár místníma a taky trochu pogůglila. Vypadá to, že moderní Novozélanďani využívají z obou stran prodloužený Velikonoční víkend k rodinným výletům a setkávání se s přáteli, nebo nakupování. Když se pak v pondělí vrátí z výletu mimo město, jdou hledat schovaný vejce po zahradě (Easter egg hunt). Vejce vařený, malovaný, čokoládový, plastový, plastový plněný čokoládou, plastový plnený bonbónama, marcipánový, dřevěný, zlatý, stříbrný a to už si vymejšlim. Čím víc vajec najdeš, tím líp. Vejce tam klade Velikonoční zajíček (Easter Bunny/Easter Hare). Ten má údajně podobnou úlohu jako Santa Claus.

      A teď to přijde!
      Slabší povahy a milovníci zajíčků přestaňte číst. Teď!

"Vačice"

     Kolem roku 1830 sem osadníci na svých lodích cíleně i omylem přivezli zajíce, králíky, krysy, vačice, kuny a podobná malá zvířátka. To si ze zemáku ještě pamatuju. Tahle zvířátka se tu od té doby množí a množí, bez toho, aniž by na ně v potravním řetězci přirozeně někdo číhal. Zajíců je tady opravdu kvadriprdelión a v našem kempu u řeky nebyl metr čtvereční bez zaječího bobku. Tihle zajíci, věřte nebo ne, způsobují ničivou erozi a kudy se proběhnou, tam nic neroste. Kuny a vačice zas večeří bezbranné a nemotorné ptáky kiwi, no a krysy, ty jsou fuj všude stejně. A tak se pár lidí z Alexandry, z centrálního Otaga (jižní ostrov je rozdělen na několik distriktů, Otago je ten náš s Wanakou; městečko Alexandra leží cca 80km od Wanaky), dalo dohromady a vymyslelo konečné řešení zaječí otázky.

Easter Bunny Hunt, lov Velikonočního zajíčka, pořádáný v centrálním Otagu každoročně už 25 let, má jediný cíl - zabít na Velký pátek co nejvíc zajíců! Velikonoční lov pořádá Lions Club z Alexandry, členové se rozdělí do týmů (s názvy jako Happy Hoppers nebo Overkill) a přidělí se jim určitý kus půdy, na kterém můžou střílet. Cílem nejsou jen zajíci, ale veškerá škodná v revíru. Na tohle zajícokrveprolití mají přesně 24 hodin, na Bílou sobotu sčítají zaječí oběti a vyhlášují vítěze (loni bylo celkové skóre 18027 ks od všech týmů dohromady OMG). Vše se musí odehrát do neděle, kdy se pomalu vrací rodinky s dětmi. Krvavé stopy se zahladí a tam kde předchozí den stál lovec s bambitkou, tam je teď košík plný dobrot (popravdě teď už přehánim).

Ochránci přírody a aktivisti si ještě před pár lety trhaly vlasy na hlavě hrůzou a snažili se akci zastavit. Když jim ale bylo vysvětleno a názorně ukázáno, že tohle je jediná možnost jak zastavit masivní ničení půdy, a hlavně způsob jak zachránit ohrožený druh - ptáka kiwi, změnili názor a stáhli se.

     Přínáším nezávislé novozélandské Velikonoční zpravodajství z jižního ostrova. To je celý! A pokud vám to přišlo málo strašidelný a málo čarodějnický, tady se podívejte na internetovou sbírku nejšílenějších Velikonočních zajíčků!

     Už se nedivím, že je chtějí všechny vystřílet! Uf, to se mi ale ulevilo! Vám taky, žejo?

     Na závěr a na uklidněnou - kiwáček ptáček absolutní slaďouš:

PS: Jakou Viky nakonec upletl pomlázku zveřejním hned jak mě s ní sešlehá.

Když nemůžete najít práci, práce si najde vás

     Viky prohledával komunitní  FB stránku, kde si lidi z Wanaky a okolí nabízí k prodeji různý věci, hledají práci, ale taky nahlašují svoje domovy k pronájmu, a narazil na dotaz potetovaného borce Kylea, který pro sebe sháněl bydlení. Protože tady poptávka několikanásobně přesahuje nabídku, musíš být schopen číst doslova mezi řádky, mezi komentáři. A tak pohotový Viky vyhmátl Cushlu, která Kyleovi nabízela k prohlídnutí svoje studio. Zpráva dala zprávu, a jak to dopadlo, už víte. Co ale ještě nevíte je, že jsme si s Cushlou ještě pěknou chvilku povídali o tom, co děláme, a že sháníme práci. Cushla je markeťačka, zkušená obchodnice a podnikatelka (prodává kytky v ledu!), a pokud by nemusela odjet domů do Austrálie, věřím, že už teď bychom spolu špekulovaly nad budoucím designem sushi restaurace, kterou by se mnou otevřela. Odjet ale musela a tak alespoň vzala telefon (ihned), a obvolala svoje známý, jestli někdo neshání sushi šéfkuchaře. To byla středa. No a v pátek nám napsala, že nejenom máme to studio, ale že já mám práci! A přesně tak jsem se seznámila s Lucy.

"Výhled z kanclu docela ujde"

    Lucy je Novozélanďanka, co vyrůstala na farmě na jižním ostrově, a od mala má vřelý vztah k vaření skrze svoje rodiče. Postupně, přes kulinářskou školu, se vypracovala až na šéfkuchaře pro golf klub Michaela Hilla, který každoročně pořádá golfový turnaj New Zealand Open. Já taky nevim, kdo je Michael Hill, chci tím prostě jen říct, že Lucy je fakt dobrá. A protože by každý měl následovat svoje sny, i Lucy je následovala a se svým manželem založila Aspiring Catering Company, kde sama sice skoro nevaří, ale vytváří menu a veškerý recepty. A vážení, to nejsou ledajaký jídla, to je absolutní vypiplaná detailistická gastronomie. Co tady ještě musím vyzdvihnout je, že Lucy má sice svoje dodavatele, ale má taky svoje vlastní potraviny, který si sama pěstuje. Její byznys tak podporuje lokální byznysy, organický produkty a farmáře. Myslí i na různý diety a trendy ve stravování, a tak pro ni v rámci běžnýho menu, není problém upíct bezlepkový pečivo, nebo připravit cokoliv nemlíčnýho či vegetariánskýho. No a tady já budu pracovat!!! Vesmírnost, přátelé J.

     Je pátek, my si vaříme oběd v zatopeným kempu, do studia se stěhujem až v pondělí a Lucy se mě v telefonu ptá, jestli s nima dám v sobotu akci. To jako už zejtra?! Ehm, a uvidíme se ještě předtím? Prej ne. Jen si mám vzít pas, dokumenty k vízu a černý společenský kalhoty. Ty mám! Já je mám! Jsem tak organizovaná a předvídající, že jsem si ke kompletní outdoorové výbavě (čili všechny moje hadry) vzala tento jeden kus společenského oblečení. Jo a nůž, ten si taky mám vzít. Jako správný sushi chef mám sushi nůž - tradiční japonský ručně vyráběný, který jsem dostala od Vikyho k narozeninám. Ach, on je prostě tak úžasný. Ten nůž taky.

"Můj samuraj"

     Je sobota a ve 2 mám být v Glendhu Bay u parku, někde ve woolshedu. Googlím, co to je ten woolshed a jedem. Viky v podstatě jede do práce se mnou, i když sedí doma v obýváku. Chápete ten vtip, žejo? J Z woolshedu se nakonec vyklube bývalá stodola/obydlí pro ovce, kterou majitelé přetvořili na úžasný romantický místo pro pořádání svateb a posvatebních večírků. Aha, takže na svatbě dneska pracuju? Viky se přesouvá jen pár desítek metrů k jezeru a já se jdu seznámit se svou novou crew. Jsem naprosto v klidu, nevim kde se ve mně bere ten klid. Asi proto, že jsem v takovým flow, že vim, že se tohle neděje náhodou. A samozřejmě je to tak, všichni jsou tady naprostý pohodáři. Seznamuju se s Lucy osobně a hned mě úkoluje. Jdeme na to. Tyhle kanapky přijdou polít tímhle dresingem, tenhle chleba je k salátu, tenhle k jehněčímu, černý čtvercový talíře jsou pro předkrm, ty větší bílý na hlavní chod, tyhle dřevěný jsou na dezert, švestkový koláč sem, avokádový salát támhle, … Gastronomická symfonie střídá jedna druhou a z naší mobilní kuchyně se hostům odnáší neskutečný skvosty.

Tak co mám ještě nakrájet? Co mám ještě naaranžovat? Další úkol, honem! Sice to zatím vypadá, že nebudu připravovat sushi, ale stejně si připadám nějak takhle:

"Čelovka je jakože ta lucerna"

     V polovině akce se dozvídám, že krmíme hostinu pro 120 lidí. Postupně se seznamuju i s číšnickou sekcí, kde se objevuje Češka. Můj pocit z lidí a z práce, který jsem měla na začátku, jen zesiluje a já se až skoro dojímám (a není to kvůli cibuli), jak skvělý to zase je. Viky mě vyzvedává někdy kolem půl jedenáctý a ujíždíme zpět do Albert Townu, do našeho kempu, na jednu z posledních nocí v Emině na delší dobu. Loučíme se večírkem v říčním baru u červené lucerny.

     Den S je pondělí, den stěhování do studia ve Stone Street. Kdo si nás vygooglil na Street view, vidí pouze Andyho dům. Naše studio je hned za ním. Je to vlastně samostatný domek, kde má Andy z jedný strany garáž, a z druhý strany máme my obydlí se zastřešenou verandou a vchodem. Cushla nám tu nechala všechno vybavení, takže nemusíme nic shánět, až teda na rýžovar pro mě a gril pro Vikyho. No ale v garage sale za 5 babek nekupto.

     Nastěhovaný teda jsme, já mám práci, na nájem mít budem, tak co teď? Jakej vesmírnej job se objeví pro Vikyho? V místních novinách jsme toho za poslední týden moc nenašli, tak se pojďme mrknout na facebook. Tam sice taky nic moc, ale jedna paní tady prosí o výpomoc, že prý si její manžel hnul se zádama a potřebuje dodělat práci na zahradě, co začal a už nedokončil. Nepíšou tam sice nic o platu, ale Viky dnes stejně nemá co dělat a má dobré srdce, takže se s Dianou spojuje a za půl hoďky vyráží. Brian, Diany manžel, dělá na zahradě zavlažovací systém a tak ji celou rozkopal, ale holt už není nejmladší a louplo mu v kříži. Snad jsou Vikyho záda odolnější. Já mezitím jedu k řece psát J. Za pár hodin se vracím a vysmátej Viky mi jde s Brianem naproti, ověšen taškama. Nejen, že dostal docela slušně zaplaceno, ale Diane ho ještě k tomu zásobila dobrotama domácí výroby (mám podezření, že chce Vikyho adoptovat) a nejmíň pěti kilama nádhernejch, sladkejch nektarinek ze soukromýho sadu. Prej je to druhá jakost, co se nedá prodat. Jestli je tohle druhá jakost, tak bych zvládla sníst i třetí, klidně čtvrtou..

     Dokončením Brianovy zahrady by mohl tenhle job skončit, ale nektarinky se znovu vrací na scénu. Ty nejsou přímo od Diane, ale od Nigela, Brianova souseda. Ten totiž když přes plot viděl udatného a pracovitého Viktora, jak se u Briana na zahradě ohání, povídá mu, že u něj na baráku je taky spousta práce a jestli by mu nechtěl pomoct. A tak se Viky seznámil s Nigelem. Nigel je podle všeho zámožnej chlápek, co vedl svoji firmu kultivující krajinu nebo zahradu (hloupej překlad, zkrátka landscaping), před nedávnem ji prodal a teď staví rodinný domy za účelem jejich pronájmu. No a na nich potřebuje pomoct, čili zahradnická práce všeho druhu, na podzim ideální. Co Viky, neumí, to se naučí, ostatně „golden ček hende“ je známo i na Zélandu. Kolegyně táta má firmu, a prý nezaměstnává nikoho jinýho než Čechy. Takovou máme reputaci ve světě! Tak nám držte palce, ať tu reputaci udržíme a třeba nasadíme laťku zas o něco výš. A třeba bude i to sushi :). 

      Aspiring Catering gastro-umění (www.facebook.com/Aspiringcatering/):

"Jehněčí s hráškovým puré"

"Kumaro-kokosový hashbrowns s avokádem"

"Všudypřítomné fish and chips"

"Sladká tečka nesmí chybět"

A tohle všechno budu umět připravit, juch!