středa 13. prosince 2017

Magical Mystery Tůra 1/2 - Osudná bouře


Určitě už jste slyšeli o termínu "butterfly effect", nepatrné mávnutí motýlích křídel na jednom místě způsobí viditelné změny později někde jinde. Například mávnutí křídel motýla na jedné straně planety způsobí týdenní sněhovou bouři na druhé straně planety, na místě, kam jste si naplánovali čtrnáctidenní výlet. Ležíte hodiny a hodiny nad mapama, píšete si poznámky, všechno vám to dává smysl, trasy, výstupy, koupačky v řekách, těšíte se, protože to je to místo na Zélandu, kam prostě musíte, víte přesně ve kterým kempu budete v úterý večer a jakou snídani si dáte ve středu ráno. ...A pak vám to tam zasype metr sněhu. V létě... Zélandský počasí, hahaha, překvapenííííí! Ale co teď s tím?

Máme dvě možnosti. Buď se naštvat, říct si, že všechno stojí za prd, a zůstat naštvaný kdovíjak dlouho, anebo to prostě bez protitlaku přijmout a těšit se jinam. Nádech výdech, jedem na druhou stranu, utečeme tomu, nenecháme si zkazit náladu. Místo výšlapů v Glenorchy a Fjordlandu pojedem na východ a pak dolů na jih a možná se naučíme surfovat, to jsme stejně měli v plánu.

Z Wanaky odjíždíme 6.11. a cestou na východní pobřeží se stavujeme ve městečku Otematata, a na Andyho doporučení obcházíme stezku na Benmore peninsule s výhledem na jezero vytvořený stejnojmennou přehradou. Vzpomněli jsme si, že vlastně rádi keškujeme (geocaching kdyby někdo nebyl zasvěcen), a pár krasavic tady lovíme. Klárko, ten zélandskej jednorožčí travelbug s námi cestuje i nadále 😃. 

Benmore peninsula, trochu jak na Seči
Možná si někdo z pravidelných čtenářů pamatuje na naše první dny na Zélandu a na návštěvu Crisse z Timaru, kterej nám dopomohl k nákupu naší Eminy. A jelikož naší další zastávkou je město Oamaru, vzdálený od Timaru co by kamenem, Criss se za námi vydává a společně kempujeme v Morven Domain Campground, kde za 10$ na osobu jsme na ploše velikosti fotbalovýho hřiště, kromě dvou dalších campervanů, sami, a můžeme využít domeček s kuchyní a verandou grátis. 

A právě zde začíná naše Magical Mystery Tour a my zpětně chápeme, že jsme neskutečně rádi za tu sněhovou bouři, která nás poslala na druhou stranu ostrova, protože, co nás všechno na cestě potkalo za tu objížďku rozhodně stálo.

Večírek v Morvenu je nakonec plný umění a hudby v kempu. Původní plán byl sice najít pláž, sledovat východ měsíce a lehce popíjet, ale ten jaksi zmařila nečekaná překážka na silnici, kterou nebylo možný překonat. Vydali jsme se Crissovým autem cestou označenou jako "beach road". Po deseti minutách jízdy autem po cestě (písek, kamení a tráva), která se každých sto metrů zhoršovala se před námi z hloubi noci vynořila cedule ROAD CLOSED. Hm, nás nezastrašíte! Jedeme dál a cesta už fakt vypadá, jako že ji nikdo moc nepoužívá. Říkáme si, no tak dostaneme se až tam, kam to půjde a zbytek dojdem pěšky. O dalších asi pět minut později se přibližujem k provazu přes cestu, vylejzáme z auta prozkoumat situaci a objevujeme díru obřích rozměrů, vlastně, to už nebyla díra, tam nebyla silnice, chyběl celej kus půdy, vzala ho řeka... Aha, tak dobře, my už vám věříme. Otáčíme auto (což byl taky oříšek když je tma jak někde, cesta je široká pro jedno auto a z obou stran těče potok, ale kluci to zvládli bravůrně) a jedem zpátky zahájit světelnou šou s použitím různých  zdrojů světla a koncert pro tři.


Crissi, doufám, že se ještě někdy někde potkáme, ty cvoku
Oamaru, město steampunkový, Vandou tenkrát doporučený, bylo pro nás velkým překvapením. To město má vážně moc příjemnou atmosféru. Stempunk je něco, o čem jsme se dozvěděli teprve nedávno od našeho ozíka Joea. Co hovoří o steampunku odborná literatura: stempunk je subkultura, ovlivněná prvky fantasy a science fiction, která spojuje technologii a design inspirovaný industrialními stroji 19. století na parní pohon. Někdo by si mohl říct proč? Nevíme. A tak jsme se na to zašli podívat z blízka do místního muzea, vytvořenýho chlapíkem jménem Chris Meder. Tenhle člověk byl fakt talent, není divu, spolupracoval na filmech jako King Kong apod.

Najdete voskovou figurínu?

V podstatě to znamená, že milovníci steampunku sbíraj různý železný krámy, sestavujou je dohromady a vdechujou jim život skrze světýlka, obrazovky a zvuky, který pak vyluzujou. Jo a hlavně nosí hadry s devatenáctýho století, na který si našívaj ozubený kolečka. Znamená to, že si vyrábí funkční prádlo?


Nutně teď potřebuju ty brejle, co měl Willy Wonka!


A pak jsme se stavili tady na těch koulích. Škoda, že byl zrovna příliv, taky jsme mohli mít tu parádní fotku jako Leoš Šimánek, co se svými diapozitivy již staletí brázdí kinosály a má pořád stejný úspěch. Moeraki boulders jsou zvláštní útvary na Koekohe beach a samozřejmě jsou opředeny tajemstvím. Největší z nich maj 3 metry v průměru a jsou naprosto symetricky kulatý. Představuju si je jako nějaký prastarý hliněný perly. Vtipný, že některý se ještě nevykutálely ze břehu. 

Ne vždy se skákací fotka na samospoušť povede, žejo 😊

A protože je jaro/léto, všechno se nám tu zelená a mláďátka všech možných druhů se poflakují kolem. Jako třeba tučňáčci a lachtánci, u kterých jsme na Katiki Point sice stáli tak na metr, ale málem nás odfoukl vítr, a to že nekecám, o ten vítr se dalo opřít a Vikymu uletěla pantofel!



Míříme postupně zase do Catlins, kde jsme sice už byli, ale máme tam sraz s Klárkou a Michalem, který se pomalu přibližujou z druhý strany od Invercargillu. V Dunedinu dáváme zastávku u Albatrosí rezervace, kde odmítáme platit asi 50 dolců za vstup (přelet albatrosa nad hlavou) a snažíme se je vidět z parkoviště nad útesem, kde pravidelně lítaj. Po půlhodině chození mezi racčím trusem máme štěstí a vidíme ty živý letadla plachtit nad náma. Vědeli jste, že albatros je největší mořský pták na světě s rozpětím křídel až dva metry? Když sedí na zemi, je vám skoro do pasu!

S Klárkou a Míšou máme sraz u Cathedral Cave, kam je nejlepší přístup za odlivu. Klárka naštěstí ví přesně, kdy to je, takže tam vstupujeme v nejlepší čas. 


Cathedral Cave je seskupení několika vysokých a hlubokých jeskyní, kam se dá jít s čelovkou a objevovat ty maličký krabíky co vám vyskakujou pod nohama z písku. Úprk a jekot 😄. 

Kempíme společně v Curio Bay holiday parku a začíná pršet. Trefuje nás kus tý bouřky, před kterou jsme utekli na jih. Není to nic hroznýho, ale večer trávíme společně v autě. Vaříme si, vytváříme hudbu a posloucháme déšť. Oceán je rozbouřenej, a je moc příjemný pozorovat ho z tepla domova.


Sancho Lopez
Následující dva tři dny v Catlins jsou ukázkou hippie života a takzvaného bezčasí, kterýho jsme si užívali plnými doušky. Kempování v Tawanui campground totálně bokem v deštným pralese, náš malý velký výlet kolem řeky Catlins, i to jak jsme se tam ztratili, ale jenom trošku. Kytárky, harmoniky, vaření luxusních udon nudlí o půlnoci, palačinky s medem v kempu Papatowai a stavění hradeb z písku, kde byl zrozen i pan hovňák - obyčejné psí hovno pohozené na pláži našlo svůj význam skrze naše umění.


Děkujeme vám kamarádi za těch několik dní strávených společně, brzy nashledanou!

Rozloučili jsme se tematicky u Lost Gypsy galerie, kde jsme se cítili jako doma a kde vládne tak nepopsatelná atmosféra, že má člověk pocit, že je taky tak trochu ztracenej, bez potřeby se kdy znovu najít. Strávili jsme tam všehovšudy tak dvě hodiny a my s Vikym jsme se tam ještě třikrát vrátili, když jsme projížděli kolem. Je to přesně to nekomerční místo s hrstkou lidí, co se tu zastaví, když jedou na jih.

Blair Somerville je sympatickej chlapík, co se rozhodl pro netradiční život v domově na kolech. Jeho autobus byl dřív i pojízdnej, dnes je v něm galerie plná kuriozit a věcí, který on sám vyrobil. Jsou to věci převážně dřevěný a nazývá je automata, fungujou jako malý mechanický strojky/hračky s krásným až naivním motivem a nápisy. Samotná galerie v autobuse je zdarma, po zaplacení 5$ můžete prozkoumat i "divadlo", který má tři místnosti a všechny unikátní Blairovy výrobky jsou interaktivní a můžete je vyzkoušet, zahrát si na ně, protože to jsou věci, co se hýbou nebo vyluzujou nějaký zvuky, stačí zatočit klikou. Je to prostě místo, kde člověk musí chvíli pobýt, nadechnout se a dát si kafíčko u Blaira v trucku. Nedá se to popsat, to se musí zažít.
http://www.thelostgypsy.com
Klárka s Míšou pokračujou směr Dunedin a Christchurch a my se tak zase na chvíli rozdělujeme. Potkáme se cca za dva týdny v Arthur's pass kdy oni pojedou zespodu od Christchurch a my zvrchu od Haastu. Protože jsme si jako další část road tripu vybrali západní pobřeží, budeme ještě projíždět Wanakou cestou nazpět, posbíráme u Andyho zbytek věcí a rozloučíme se naposledy s kamarády, který tam ještě chvíli zůstávaj. Ale teď nás čeká ten slibovaný surfing! 

Jak ta černá zeštihluje, člověk se zas po dlouhý době
cejtí sexy 😂 
Vracíme se zpět do Curio Bay, kempíme a hned ráno se potkáváme s Nickem, naším instruktorem. Lekce na dvě hodiny stojí 60$ a protože sezóna ještě zdaleka není v plným proudu, nikdo tu není a ta šílená týdenní bouřka po sobě zanechala pouze velký vlny, v pondělí 13.11. je ten den, kdy jsou podmínky přívětivější a my jsme s Vikym natěšený jak malý děti.

Nick nám půjčuje neopreny, prkna, ukazuje pár základních pohybů jen tak na pláži a za chvíli už táhnem prkna do vody a chytáme první vlny. Jakože fakt. Něvěřila bych, že to půjde tak rychle a lehce. Chytla jsem hned svoji druhou vlnu a postavila se na celou dobu! Viky jakožto přirozený prknový talent sjíždí jednu za druhou a Nick ho bere i na vlny zelený. Tenhle hantec ještě moc neznáme, ale my potřebujem vědět jen co jsou vlný bílý (ta pěna co zbyde po velký zelený vlně) a vlna zelená (ta co se ještě nezlomila). Já jsem do konce lekce jezdila jen ty bílý, přeci jen, metr až metr a půl vysoký vlny mi přijdou jako velký sousto pro začátečníka. Viky se s tím nemaže a Nick ho prohání na vlnách zelených.
Nemáme žádný záběry z vody, protože jak dobře poznamenal Nick, buď surfuješ, nebo natáčíš. Já už jsem ke konci nemohla a chytla goupročko na poslední dojezd Vikyho. Nick v pozadí má radost, že jsme byli tak skvělí studenti. Ale teda wow, takhle člověk pozná, že jeho kondička je ta tam! Sotva popadám dech.

Otočí se???
Z Curio Bay odjíždíme směr Invercargill a stavujeme se na totálně ujetým místě s názvem Demolition World. Hned u vchodu se potkáváme s majitelkou a dostáváme vysvětlení, proč to tady vypadá tak šíleně. Její manžel je borec, co má demoliční firmu, což znamená, že když skončí v práci, zbyde po něm spousta harampádí. Ona se ale před více než dvaceti lety rozhodla, že než aby se ty věci někam odvezly, vyhodily, nebo recyklovaly, kreativně je využije. A tak koupili kousek za městem pozemek, kde během těch let vyrostlo městečko ze všeho haraburdí, co manžel přitáhl domů. Jsou tam maličký domky, stylizovaný podle různých témat, kde jsou starý figuríny z obchodu oblečený do všeho možnýho. Je tam i kostel a nemocnice, ta je podle mě nejšílenější. No, podívejte se sami:
Najdete tam ulice s minidomkama, kam když vlezete dovnitř...

...čeká na vás třeba bezruká paní učitelka

Další prosím!

Tak a teď už mizíme z tohodle pošukova a jedeme směr Orepuki a Monkey Island, kde zakempíme a rozloučíme se se zélendským jihem. Jsem docela nadšená, že jsme to nakonec zvládli až sem, protože už před půl rokem, když jsem tak po očku mrkala do mapy, kam po sezóně vyrazíme cestovat, zalíbila se mi pláž, která nese název Gemstone beach - pláž, kde jsou notoričtí sběrači kamínků v sedmým nebi. 

Je to unikátní místo s dlouhatánskou pláží na obě strany a poměrně vysokýma písčitýma útesama, ve kterých je vidět vrstva kulatých kamínků/polodrahokamů, který se den co den odlupujou z měkkých stěn a padají na onu pláž. Kdybyste tam náhodou jeli, musíte překročit tu říčku a teprve za ní jsou na pláži tisíce barevných polodrahokamů, který Maorové sbírali a vyráběli z nich šperky. Je tam i takovej šílenej opuštěnej barák zabudovanej v těch útesech, na kterým vám ukážu tu vrstvu kamenů.
Úplně nahoře
No řekněte sami, to je prostě k zbláznění nevzít je všechny! Strávili jsme tam asi hodinu a i Viky měl plnou mošničku! Nejlíp se hledaly, když byly mokrý. Achjo, já bych se tam ještě vrátila. Nebojte, mám kamínek pro všechny, je to asi kilo navíc v mým zavazadle 😁.

A teď už honem na Monkey Island, zakempit přímo na pláži a nechat se unášet tímhle životem ve campervanu, dokud to jde. A protože tohle pro nás začíná být tak nějak normální, budeme se snažit v normě zůstat jak jen to půjde. 

Opičí ostrov
Mávnutím motýlích křídel tenhle post začal a měl by tím taky skončit. Ukážu vám butterfly effect v akci. Tenhle obrázek (velikostí cca metr na metr) jsem vytvořila někdy v červenci, kdy byla zimní sezóna v plným proudu, dařilo se nám v práci a já se vlnila na spokojený sushi vlně v Noodle Baru. Pocítila jsem vděčnost za všechno, co se nám v životě splnilo a kam jsme se všude dostali a chtěla jsem to, jak je mým zvykem, vidět černý na bílým. A když už jsem tak byla u toho vystřihování fotek ze starý zeměpisný knížky, napadlo mě přidat tam i místa, kam se chceme ještě podívat.

Je to vlastně náš cestovatelský visionboard. První horní polovinu mapky vidíte, jsou to místa, kde jsme cestovali nebo nějaký čas žili. Druhá polovina je vašemu oku skryta, tam jsou místa, kam nás ještě táhne naše zvědavost a touha po dobrodružství v neznámý zemi. Pořadí zemí, kam chcem jet jsem vůbec neřešila. Vidíte správně, jaká země navazuje na Nový Zéland? Zamávala jsem já motýlími křídly tak, že jsme o měsíc později kupovali letenky do Tokya? Kdoví...