neděle 17. února 2019

Až naprší a rozkvetou sakury...

...teprve potom se vrátíme domů


Chcete vyrazit na roadtrip po Japonsku a zajímá Vás, jak se dá legálně přespat v autě, kde se dobře a levně najíst, jak rozhodně netankovat benzín, nebo kde si užít nejkrásnější japonský svátek hanami? Následující článek nechť vás inspiruje k podobnému výletu po krásách jarního Japonska.
Už to bude skoro rok, co jsme v Pardubicích a já pořád dlužim článek o našem gypsy cestování po Honshu, spaní ve svatyních a kempování pod japonskýma třešněma... No dobře, tak ve svatyních jsme nespali, ale v autě upraveným na spaní jo. A pokud se dá japonskýmu svátku hanami tak trochu říkat kempování pod rozkvetlýma sakurama, pak jsme teda splnili vše, co si předsevzali.
Hikone zámek
Hanami je v Japonsku oblíbeným obdobím v roce, kdy japonci den co den strkají nosy a kamery do kvítků sakur (třešeň) nebo ume (švestka) a obdivují jejich krásu a těší se z ní společně s rodinou a přáteli. V Japonsku není jen sem tam pár třešňových stromů. Je jich tam na tisíce. Můžete si dokonce vygooglit místa, kde je pozorování rozkvetlých sakur nejlepší, protože se tam nachází např. třešňová alej, nebo nasvícený stromy v parku. O taková místa jsem se samozřejmě zajímala i já, protože i když zimu miluju, už jsem se fakt těšila na jaro a na trochu sluníčka. 

Neměli jsme moc času na tradiční plánování výletu, ale oba jsme se těšili, až spolu zase vyrazíme na road trip. My to tak milujem!

Zůstali jsme stále namlsaní cestováním po Zélandu a chtěli si to samý zkusit i v Japanu. Geoff nám půjčil auto, ze kterýho jsme velice jednoduše utvořili obytný/spací vůz. 


Koupili jsme lepší japonský futon, popůjčovali nádobí a hrnce, vařič od Kyoko, peřiny a polštáře z našeho pokoje, nabrali plnou nádrž a vyrazili rovnou směr Mt. Fuji. Jediný, čeho jsme se drželi bylo - jet nejdřív hodně na jih a vracet se postupně s kvetoucími květy sakur zpátky do hor na sever


Kdo by měl stejný nápad, doporučuju sledovat sakurovou předpověď a podle ní se na svátek hanami vydat. Do detailu uvidíte, kdy máte šanci vidět rozkvetlý sakury třeba v Tokyu, Kyotu nebo kdekoli po celým Japonsku. Kvetou od jihu a sakuroví labužníci objíždí města až k severu a zastavují se při nejlepším v dny, kdy jsou v daným místě rozkvetlý všechny stromy. Záleží na teplotě, délce zimy, síle slunce a taky na děšti, který období předcházel. Lokální hanami tradičně trvá cca 10 dní, přičemž plně rozvetlé dny, tzv. full bloom, jsou z toho třeba jenom dva. A věřte mi, právě tyhle dva dny chcete stihnout.
První ochutnávka
Jak vidíte, je potřeba plánovat. My měli jen mapku, diář a předpovězený datum kdy a kde rozkvetou. A taky moji neskutečnou touhu zmizet ze sněhu, projít se konečně po trávě a usednout pod kvetoucí sakuru s Asahi v ruce

A pak se nám ochladilo, začalo pršet a v kuse pršelo tři dny... Nemluvě o tom, že v Hakubě sněžilo jako blázen... a my u toho nebyli...

Ale to předbíhám, pojďme se podívat na to, jakou patálii jsme museli chtě nechtě řešit hned první den našeho road tripu.

Jako první zastávku a místo, kde vyzkoušíme jak se kempuje v autě v Japonsku, by mělo být jezero Kawaguchiko, jedno z pěti jezer kolem sopky Mt. Fuji (Fujisan 3776 m), od kterýho je na majestátní národní symbol Japonska, dechberoucí výhled.

K Tokyu, přes Ósaku do Kyóta a zpět do Hakuby


Na road trip se vydáváme 17.března - je krásnej azurovej den, a i když sluníčko už docela nakládá, kolem baráku jsou ještě slušný hromady sněhu. Z Hakuby je to do místa našeho prvního přespání venku necelých 200 kiláků. Nejedeme po dálnicích ani po zpoplatněných silnicích, protože by nám z toho plakaly peněženky. (Koho by zajímalo, jak drahý je jezdit po lepších silnicích, odkaz zde, najdete tam ceny měřený podle času stráveným na rychlých silnicích.) Velkou nevýhodou cestování mimo tyhle silnice je znásobená doba strávená za volantem, což pro nás neposedný může znamenat, že nám z toho bude maličko hrabat, obzvlášť když ty japonský ulice vypadaj po x hodinách řízení pořád stejně.
Poznámka pro budoucí plánování: příšte jedeme vlakem.


Wooow! Už ji taky vidíte?
Překvapení v dálce
Jedeme si jedeme, tančíme do rytmu, zpíváme si v autě, prostě takovej klasickej obrázek nás dvou, jak jsme totálně ve svým živlu, v pohybu, na čtyřech kolech vstříc neprozkoumanýmu. Po dvou hodinách jízdy se z ničehonic vynoří posvátná hora Fudžisan, a i když jsme od ní ještě pořádnej kus cesty, tyčí se nad obzorem jako by tam bylo pověšený obří plátno s její fotkou. Jsme nadšený, že budeme už dnes večer spát u jejího úpatí, a u přehrávače, kde zrovna Calexico roztáčí svý Under the wheels, točíme volume doprava:



Potřebujeme doplnit benzín, zastavujeme na benzínce, bereme benzín a Calexico nám tam posílá další song, kterej nám zase o něco víc zvedá náladu. Jsme na rušný křižovatce ve městě Kai, dvě hodiny od Tokya, hodinu a půl od Fuji, když v tom zjišťuju, že mám nohu na podlaze a auto nejede. "Rychle zatoč sem na to parkoviště", volá Viky a mě se svírá u srdce při pomyšlení, že kopilot do nádrže nenalil to, co měl... Hledáme účtenku, kde krkolomně luštim katakanou napsaný druh paliva. Konečně se mi vyplácí čas strávený nad učením se japonských klikyháků, a necháváme si to po telefonu potvrdit přes Geoffa a jeho známou překladatelku. Je to tak, nalili jsme do benzínu naftu. Teda ne já, aby bylo hned ze začátku jasno 😄!

Nissánek potřebuje pofoukat bolístku
Je první den našeho výletu, padá tma, jsme v nějakým předměstí Tokya, a my jsme zku*vili půjčený auto, ve kterým je zároveň naše bydlení na příštích 14 dní. Co budeme dělat, když je sobota 16:45??? Voláme Geoffovi, kterej je naštěstí totálně v klidu a tlemí se nám. Přes Hakuba Assist (společnost, co pro zahraniční byznysy překládá z japonštiny do angličtiny a naopak) voláme odtahovku, která nás odtáhne na tu samou benzínku, kde jsme brali benzín... vlastně naftu 😅. Máme z prdele kliku, protože tam je i servis, kde můžou dát autíčku první pomoc!

Nissánek na operačním stole
Situace je následovná. Odtahovka si účtuje neskutečnej ranec a servisák si Nissánka rychtuje na zvedák. Sedíme v takový prosklený místnosti hned vedle servisu a pozorujem přes sklo, jak ochotný pán v monterkách běhá kolem auta, my přešlapujem z místa na místo, a když po několikátý protůruje motor, z jehož útrob se vyvalí brutál kouř, ptáme se: "Doktore! Tak co?! Má nějakou naději?? Přežije to???" A přitom myslíme na Geoffa, jak nás asi vykostí.

Doktoreee! Přežije to???
A jak jsme se vlastně domluvili? To byste se pobavili. Hakuba Assist (paní jménem Kana) na druhým konci drátu, my na ni mluvíme anglicky, vysvětlujeme co je za problém, předáváme telefon servisákovi a ten nádhernou poklidnou japonštinou 5 minut hovoří, předá nám s malou poklonou telefon zpátky a Kana nám to přeloží: "On si myslí, že když se to odsaje, přidá novej benzín, neměl by to být problém." Moment, to je fakt všechno, co řekl? Předáváme telefon zpátky servisákovi, zase 5 minut hovoří. A překlad? "Jo, myslí si, že by to mělo být ok." Kdo ještě neviděl film Ztraceno v překladu, o hodně přišel a měl by rozhodně doplnit filmotéku. Tahle scéna, kdy Bill Murray nechápe, kam se všechna ta japonština ztratila, vypovídá o tom, jak vypadala naše scénka na benzínce:


A jak to teda dopadlo a kolik nás to celý stálo? O 5 hodin později jsme byli sice o 30000 yenů (asi 6tis. korun) lehčí, autíčku byl vypumpován žaludek, doplněna správná potrava, ale ve 21:45 už jsme ujížděli směr Mt. Fuji a radovali se, že i přesto, že jsme to mohli takhle posrat hned na začátku výletu, zachovali jsme chladnou hlavu, nepohádali se a vše vyřešili tak, jak bylo v našich silách. Ponaučení se kterým se rádi podělíme. Vždycky jeďte radši na benzinku s obsluhou. Nejen že Vám vypulírujou okýnka, tak jako byste to vy sami nikdy neudělali, ale hlavně vám natankujou to, co fakt patří do vašeho auta. Myslíte si, že v Japonsku zelená pistol znamená benzín jako u nás? Nene, je to nafta...

Odpočívadla Michi no eki - legalní kemping v autě uprostřed města


Na místo našeho prvního spaní se dostáváme po tmě, ale ani nevíte, jak jsme rádi, že vůbec! Protože jsme chtěli spát jen v autě, vybíráme si k tomu síť odpočívadel, vzdálených od sebe cca na 30km, který jsou rozmístěný po celým Japonsku. Můžete tato odpočívadla užívat legálně pro přespání v autě a jejich seznam najdete zde. Je to takový velký parkoviště, kde sice často není moc klidu, protože je většinou u nějaký silnice, ale když je člověk unavenej, usne kdekoliv. Dost často je v místě i farmers market, umývárny a WC, nebo nějaký druh zázemí. Prakticky jsme si cestu plánovali podle těchto odpočívadel, protože se nám nechtělo nikde nic vymejšlet, obzvlášť když se pořád ještě brzo stmívalo.

Postel s nebesy
Ráno se probouzíme u jezera Kawaguchiko a jdem omrknout jak to tam vypadá ve dne. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jdeme po parkovišti obklopený stromama, povídáme si, jak jsme to včera skvěle pořešili, vycházíme z poza stromů a v tom periferně zahlídnu něco, čemu nevěřim, dokud se na to nepodívám pořádně. Posvátná sopka Fuji v celý svý kráse všude kam se podívám, připadá mi, že je snad přes celou oblohu! To je taková nádhera. Kdo mě zná, jaká jsem cíťa, tak ho nepřekvapí, že mě z toho až slzy štěstí vyhrkly do očí.
Je fakt tak obrovská!
Pomalu se přesouváme k vedlejšímu jezeru Saiko, kde ještě děláme pár fotek ty krásky. 


Kabuki verze vycpaný veverky - hlavně drsně!
Ještě než dorazíme do tajuplnýho lesa Aokigahara Jukai, kde o strastiplný příběhy není nouze, stavujeme se v rezervaci pro ptáčky Wild bird forest park a kupujeme si pytlíček semínek v naději, že je taky budeme krmit z ruky, jak je vidět na všech fotkách kolem v ptačím centru. Dali nám asi špatný semínka, nefungujou. Opodál vidíme staršího japonskýho chlápka, kterýmu ty ptáčci sedaj na ruce, jako by se nechumelilo! Když nás vidí, je mu nás líto a dává nám ty jeho semínka. Japonsky asi vysvětluje co a jak a proč. A fungujou! Ještě cejtim ty malý ptačí nožičky na mým prstě 😍.


Pipííí

Aokigahara Jukai - Moře stromů, neboli les sebevrahů


Když jsem před pár lety - dávno před Kanadou, Zélandem a Japonskem - seděla na bazéně ve Washingtonu DC a četla blog Žandypandy, netušila jsem, na kolik míst, kde Žanda byla, se taky podívám, a už vůbec by mě nenapadlo, že půjdu do toho strašidelnýho lesa, o kterým Žanda napsala!

Přidáte se k nám na procházku?
Při čtení jejího článku jsem se bála Aokigahara Jukai vygooglit, co bych viděla, natož tam fakticky jít! A já najednou stojim na tý stezce proboha! 

Viky na tyhle věci moc není, ale já jo a byla jsem vždycky na takový to temno temníčko. Les Aokigahara je místo s údajně druhým nejvyšším počtem sebevražd na světě (na prvním místě už je jen Golden Bridge v San Franciscu). Není divu, Japonci mají bohužel docela pozitivní vztah k sebevraždě, neboť ji berou jako důstojnou až hrdinskou smrt. V lese tak každoročně ukončí svůj život z mnoha důvodů desítky osob.

Stezka sopečnýho původu splývá s okolím
Les na úpatí sopky Mt. Fuji je fakt hustej. A je hustej nejen tím, že je strašidelnej, ale protože se stromům na výživným sopečným povrchu tak daří, že velice brzo po vstupu do lesa se topíte v nekonečnu stromů, kde jediná možnost jak se neztratit, je držet se stezky. 

V lese zrovna nepotkáte davy turistů, ale protože je to místo krásný a protkaný různýma dutinama, propadlinama a jeskyněma, vedou tu i turistický stezky. Možná jste se o lese doslechli díky blogerovi jménem Logan Paul, kterej se do lesa vydal, aby něco našel, a on fakt našel. No jenže nenapadlo ho, že když dá video s oběšeným člověkem na YouTube, asi si za to pochvalu neodnese. YouTube mu dokonce pozastavilo účet.

Viky nemá chuť pátrat po tom, co je pravdy na tom, že tu straší a jestli tam skutečně nefungujou GPSky a nezpívaj ptáci, jak se říká, a proto vybírám tu nejkratší stezku mezi Jeskyní ledu (Narusawa Hyoketsu) a Jeskyní větru (Fugaku Fuketsu). 

Sestup do podzemí
Když víte, co se v tom lese děje, a co v něm můžete najít, neubráníte se rozhlížením se po okolí tak nějak jinak. Koukáte po lese a podvědomě hledáte jestli něco neuvidíte. Tu a tam vidíte kolem stromu ovázáný různobarevný stužky vedoucí kamsi do hloubi lesa. Jsou to zadní vrátka pro ty, kteří si čin ještě chtějí rozmyslet a mít možnost se vrátit? Sem tam vidíte různý osobní věci pohozený na zemi, komu asi patřily a proč je tady kdo nechal? Míjíme další deštník, oblečení, boty,... 
Ještě chvíli se dívejte a možná něco uvidíte
Chci se podívat trochu mimo stezku, sopečnej terén je zvlněnej a každých pár metrů je mini jeskyňka, nebo obří kořen, kterej se brzy ukáže jako ten bludnej. Otáčím se zpátky, nevidim ani Vikyho, ani stezku. Všude jen to moře stromů a jsem tak zmatená, že ani nevim jakým směrem jsem přišla a kudy se vrátit. Najednou mi připadá, že ty ptáci fakt nezpívaj a že ani pořádně skrze stromy nevidim, kde je třeba slunce. Fuj, to jsem se teda hezky bála. Viky se zjevuje naštěstí brzo a stezka taky.


Po chvíli narážíme na policejní pásku, kterou překračuje mladej japonskej pár oblečenej do divnýho oblečení, míjí nás a plynule pokračuje mimo stezku jakoby šikmo do lesa. Mno, Vikyho za pásku asi nedostanu a popravdě mě už se tam taky moc nechce. Stmívá se a chcem ještě stihnout navštívit tu druhou jeskyni.

...bububu

(proč jako píšu tenhle příspěvek, když jsem sama doma!?)

Koho by zajímalo, jaká byla první česká blogerská návštěva tohodle místa, Žandy článek fakt stojí za přečtení (odkaz zde). Není divu, že je nejčtenějším článkem jejího blogu.

A co teda ty sakury?


Naším cílem je prožít hanami v Maruyama parku v Kyótu. Je kosa a stromy nevypadaj na to, že by se za pár dní měly obsypat květama. Zachovejme paniku a vyražme na cestu, zbejvá nám tejden do full bloom! I když se už pomalu vzdalujeme od Fuji na japonský venkov, máme tu krásku pořád v patách. Nemůžeme se Jí nabažit, snídaně v Její přítomnosti je prostě romantika jako blázen.


Viktor král omelet
Jak už bylo řečeno, ze začátku nám dost pršelo a my nemohli nic moc dělat, venku byla ještě docela kosa a brzo se stmívalo. Zastávky, kde jsme měli dát i túru jsme jen prolítli, když na chvíli pršet přestalo. 

Iyashi no Sato Nenba


Tradiční vesnička, kde se domům díky tvaru slaměný střechy říká gasshó-zukuri, neboli spjaté ruce (jako při modlení). Vesnička slouží jako skanzen, kde jsou samozřejmě nejen obchůdky se suvenýry místních, ale je tady i muzeum, kde se můžete dozvědět, jak vesničku smetla lavina bahna valícího se údolím a oni ji museli vybudovat znovu.

Střechy domů nevydrží déle než 20 let a proto se jednou za čas musí sejít celá vesnice a opravit některýmu sousedovi střechu. Pak se zas všichni sejdou k opravě další. Taková hezká soudružnost.

Zase ta Fuji


Tsumago, Magome


Moc jsem chtěla projít část slavný starodávný stezky Nakasendó (stezka spojující tehdejší Edo -Tokyo s Kjótem) mezi vesničkama Tsumago a Magome, ale počasí nám nepřálo. Prošli jsme si je každou zvlášť a popojeli si mezi nima autem.

Jo a tak trochu jsme byli gajžinové, protože jsme omylem celý to městečko projeli autem...to jsme asi neměli... Nojono, neuměli jsme si přečíst ceduli. Ale hned jsme zaparkovali kde jsme měli a prošli si to ještě pěšky.

Tsumago
To, že bylo hnusně nám vlastně nevadilo, protože turisti nevytáhli paty a my tam byli skoro sami.


Musím vypíchnout pouliční stravu jednou do huby. Teda chci říct dobroty ve formě jednohubek. Místní jablečný knedlíček oyaki, mňam. Taky si můžete dát čerstvě upečenej ještě teplej takovej ten rýžovej krekr, jak prodávaj třeba v čajovnách.

Magome
Když jsem zmínila to jídlo po cestě, mysleli jsme si, že si budem vařit v autě, tak jako na Zélandu. No, až na pár výjimek to tak úplně nevyšlo. Párkrát jsme si umíchali ráno vajíčka a párkrát udělali ramen. Ale většinu jídel jsme měli ze všudypřítomných 7eleven - taková ta benzínka bez benzínu. Maj tam všechno, výborný a levný, teplý, studený, sushi,... Prostě no stress.

Tady to vypadalo jak na nějaký poště, všude samý balíky. Nevíme co to bylo.
Někdy bylo i menší zázemí uvnitř na těch Michi no eki, takže jsme si třeba udělali jen snídani.
Vaříme ramen v parku
Pokud jste úplně bez fantazie a taky máte i hluboko do kapsy, po celým Japonsku jsou automaty úplně na všechno. Na teplý (což je úplně nejlepší vynález - si představte jak vám je někde kosa, třeba ráno po probuzení v autě, a vy si v automatu koupíte velkej půllitrovej teplej neochucenej japonskej zelenej čaj v plastový lahvi!), studený pití, na teplý i studený jídlo. Někde na netu jsem dokonce viděla i automat na trhanej listovej salát.


Hrady, zámky, chrámy hluboko v lesích


Chomeiji Temple je ukrytý místo u jezera Biwako, největšího jezera v Japonsku. Nachází se tady taky tahle ikonická brána Shirahige Torii, která je ztělesněním zenu a poklidu...dokud ji nějakej jantar nepodjede na motorovým člunu a neudělá asi tisíc selfíček. Tupeeec.
Jezero je tak velký, že to skoro vypadá, že už jste u moře. 
Chillin
Ke chrámu vede 808 kamených schodů a v tý výšce je tu takovej klid! Jen ty vonný tyčinky ve vzduchu...

Návštěva Chomeiji Temple byla taky spojením krásnýho s užitečným. Protože jsme už byli nějakých pár dní na cestě, mýt se v řece nebylo úplně to co bychom si v tý kose přáli, navštívili jsme ne úplně nejlevnější onsen Chomei Zuikaku a náramně si to užili. Já dostala pořádnou pecku do zad, když jsem vlezla do bazénku, do kterýho pouštěli elektrickej proud a já si sedla přímo na tu věc.


Už jsem se zmínila jak jsem už moc chtěla vypadnout z Hakuby ze sněhu a zažít rozkvetlý Japonsko, že jo? Tak moc jsem to chtěla vidět a tak moc to celou dobu vypadalo, že neuvidim nic. Všichni bůžci se mi vysmívali. Tam kde mělo podle předpovědi hanami alespoň začínat, nebyly skoro ani poupata!
Tahle sakura je dokonce vyznačena na Google maps (Matabee sakura, Uda). A ještě nekvetla, když jsme tam dorazili! Achjo, já se tak těšila a tenhle jarní výlet byl naplánován hlavně kvůli svátku hanami.

Mt. Yoshino (Prefektura Nara) je místem, kde kvetou horský sakury a jsou vlastně všude v lese, a když kvetou, je to dechberoucí podívaná. Už když jsme přijížděli, tak bylo jasný, že jsme tam brzo. Prý až za týden. Další zklamání, nějak jsem se nedokázala dostat z tý depky, že jsem to takhle uspěchala, mohli jsme vyjet později a ještě si užít prašanu v Hakubě.

Naše návštěva

O pár dní později
Ale byl to krásnej výlet, bylo teplo, vyšlápli jsme si na kopečky, Viky mi hezky zahrál a ve vzduchu už bylo fakt cejtit jaro.


Nemáme moc rádi místa přeplněný turistama a doposud se nám dařilo se jim vyhýbat, možná proto, že ještě není sezóna a je chladno. První setkání turistickýho druhu bylo při návštěve Osaky. Tam se prohloubila moje nechuť fotit.

Osaka Castle
Tady vzniklo moje interní moudro: "Kolik fotek máš, tolikrát jsi cestovatelem." Jasně, přeci jen taky fotim, ale todlecto byl fakt extrém! Od týhle doby jsme s Vikym po foťáku skoro nesáhli, protože se nám prostě nechtělo šermovat se selfí tyčkama s dalším milionem turistů. Dali jsme si soutěž, kdo uvidí člověka, co nemá v ruce mobil nebo foťák. Dlouho jsme nikoho takovýho ten den nepotkali...
Realita
Příjezdem do Osaky, kde už bylo mnohem tepleji, sakury jakoby dostaly elixír života. Rozkvítaly nám před očima. Že bychom se nakonec přeci jen dočkali hanami v celý svý kráse?

 ¨
Celá Osaka už se připravovala na oslavu krásy sakur a v parku kolem zámku už bylo hodně skupinek tradičně sedících na zemi pod stromy, užívajících si piknik.

Už to raší
Po celým Japonsku je vyhlášeno několik míst, kde je svátek hanami nejkrásnější. Zde najdete výběr těch nejlepších míst, kde jsem se i já nechala inspirovat při plánování naší trasy za sakurama. Dozvíte se tam přibližný termín, kdy na daným místě stromy rozkvetou.

Kema Sakuranomiya Park


Park lemující sakurama obě strany řeky. Začínám mít radost. Sice by to chtělo ještě pár dní do plnýho rozkvětu, ale většina sakur už rozevřela svoje květy.

Vidíte ten pás sakur táhnoucí se do nekonečna kolem řeky?




Je docela cool převlíknout se do tradičního oblečení, to ale až zas příště
Vikyho kolega, co hraje na podivnej nástroj z hadí kůže!
Opouštíme šílenou Osaku, kde jsme se zdrželi jen na jeden den. Šílenou proto, že tady byla totální zácpa a zaparkovat u Osaka Castle byl úkol hodný budhistickýho mnicha. Nakonec jsme parkovali podél silnice s dalšíma autama a myslim, že tam byl zákaz. Já neumět japonsky.

Zastavila jsem na přechodu, nemohla dál a moc se styděla, když na mě všichni, co přecházeli, koukali. Ale mě je to jedno, už je nevidim, jsem pštros.

Kyóto s Ellen a Robinem


Na další skvělou část výletu jsem se moc těšila. Měli jsme v Kyótu naplánovaný sraz se švédským párečkem Ellen a Robinem, se kterýma jsme se seznámili v Hakubě. Měli jsme se sejít v bambusovým háji, další velice turistickou zastávkou.

Viděli jste někdy tuhle idylku?

Bamboo forest, Kyóto
No tak tohle je realita:



Švédi byli někde zaseklí, tak jsme se vydali do nejznámnější suché (kamínky) zenové zahrady snad ever Ryoanji. No hele, jsem asi zaujatá, protože ty davy turistů mě fakt už lezou krkem, ale k meditaci mělo tohle místo daleko. Ale před vchodem jsem na zemi našla vstupenku, tak jsem nebyla mrzutá, když jsem šla zadarmo 😊.

Ryoanji - teráska nikoli pro modlící se mnichy, ale pro turisty
Ten den jsme nakonec ještě navštívili Zlatý čajový pavilon Kinkakuji a jsem moc ráda, že jsme tam šli, protože tohle vážně stálo za to. Původní budova byla z roku 1397! ale byla podpálena nějakým šíleným mnichem v roce 1950, takže teď můžete vidět zřejmě neméně krásnou repliku.
Malý zlatý domeček uprostřed jezírka vidim jako ideální tiny house na léto. 
Kinkakuji - zlatý čajový pavilon

Maruyama park, Kyóto - splněný sen


Protože se švédama bylo ten den těžký pořízení, zamířili jsme si to na místo, který jsem určila jako cíl naší mise za sakurama. Hanami v Maruyama parku, západ slunce a noční pozorování nasvícených sakur. 

Všichni plni očekávání, až se úplně setmí a nasvícená sakura se rozzaří do tmy

Jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec. Noční hanami v Kyótu, je tohle sen?



Maruyama park je jedno z nejlepších míst v Kyótu, kde si užít noční hanami a konečně si otevřít to kýžený pivko.





Když jsme se nabažili nočních sakur, bylo na čase někde se utábořit. V celým Kyótu bohužel není žádný Michi no-eki a protože Ellen s Robinem měli od svýho domácího zakázaný návštěvy, Ellen v Kyótu studuje a tohle ubytko je studijní, nechtěli riskovat. No a tak jsme museli riskovat my a přespat vedle jejich baráku na ulici.

Museli jsme zaparkovat co nejblíž baráku, abychom nezavázeli v silnici. Celou noc jsem měla hroznej pocit, že mě někdo pozoruje skrze okýnko. Vůbec jsem se tu noc nevyspala.


Ráno jsme se brzo sbalili a vyrazili na výlet se švédama. Vydali jsme se na Fushimi Inari Taisha okruh - jedno z nejhezčích míst, který jsme v Japonsku navštívili.
Hned další den byla na dveřích tahle cedule. Myslim, že měli Robin s Ellen stejně problém 😁


Fushimi Inari Taisha


Tip pro začátek: Vydejte se tam brzo ráno, jinak se budete v úzkých prostorách bran tori prodírat s davy turistů. My se tam vydali už v 7:30 a tak jsme si mohli vychutnat úžasný prostředí, který tuhle svatyni obklopuje. 

Ellen a Robin
Inari je bohyně rýže a nese podobu lišky. Tahle svatyně je proto jedna z nejdůležitějších vůbec, protože ochraňuje úrodu. 

Cesta vede skrze tisíce bran věnovaných právě bohyni Inari. Tyhle brány (tori) byly zakoupeny rúznými lidmi, většinou zemědělci, jako dar bohyni, aby jim zaručila úrodu. Na každý bráně je napsáno, kdo ji zakoupil a kdy.

Cena za bránu začíná na 400 000 yenů za menší bránu  a stoupá až k 1 000 000 yenů. Můžete si taky zakoupit symbolicky malou bránu ze dřeva, kterou pověsíte na nějakou větší bránu. Jak říkám, těch bran větších ši menších je tam na tisíce. 



Cesta vede do kopce na horu Mt. Inari (233 m) a je z ní hezky vidět na smogový Kyóto.


Po cestě potkáte nespočet osobitých podobizen bohyně Inari. Každou chvilku je tam místo malých oltáříčků a malých dřevěných bran tori, kterou tam podepsali a nechali možná turisté, možná menší zemědělci toužící po bohaté úrodě. Lišky jsou oblečené, mají čepičky a tzv. posvátný brindák. Povšimněte si, že poslední vyfocená liška je opatřena obličejovou maskou - naprostá místní nezbytnost.



Fushimi Inari Taisha je naprosto kouzelný místo, a pokud bych si měla vybrat jedno, který bych chtěla v Kyótu navštívit znova, tak rozhodně tohle. 

Haha, a nikdy za žádných okolností nesmí chybět integrace nápojového automatu, kdekoliv, kamkoliv. Prý je dokonce automat i na vrcholku Mt. Fuji, kam doplňujou drinky helikoptérou. Jestli je to jen kec, nevím, třeba to jednou ověřím.

Kiyomizu-dera


Proslulá pagoda s dechberoucí barvou a stejně úchvatným výhledem. 




A těch turistů... 




Cestou zpět do Hakuby


Tři dny jsme se vraceli do Hakuby a počasí bylo naprosto excelentní. Teploty vyšplhaly na dvacítku a tak sme se mohli s Japonskem rozloučit jak se patří túrou do přírody.

Vyšplhali jsme se na zámek Gifu, dle mýho to musel být Zámek v oblacích, protože byl fakt vysoko.

Zámek Gifu


Po cestě nahoru jsme navštívili nejsmutnější minizoologickou zahrádku pro veverky. Tam nechoďte. Znechucený a nepřítomný výraz veverky mluví za vše.


A to bychom nebyli my, abychom nenavštívili aspoň jeden vodopád! Amidaga falls - objevený zcela náhodou jen přes Google maps a podle všeho patří mezi top 100 míst, který stojí za návštěvu. Dobrá trefa!

Ono to tak nevypadá, ale vodopád je obří. Když se podíváte napravo, tam je taková jakoby štěrbina podlouhlá a to je jeskyně, kam se vejde člověk ve stoje.



Shirakawa-go 


Předposledním navštíveným místem byla vesnička Shirakawago, zapsaná na seznamu Unesco. Je to podobný místo jako vesnička, kteru jsme navštívili na začátku výletu u Mt. Fuji (Iyashi no Sato Nenba). Za parkovný tady ale chtěj nehorázný peníze a je tady zas mraky turistů, plný autobusy. I když bych radši doporučila návštěvu vesnice Iyashi no Sato Nenba, Shirakawago taky stojí za to.




 Fotka s Hello Kitty na závěr nesmí chybět.

Itoigawa - gemstone beach


Stejně jako na Zélandu, i tady mělo mé šutrologické já radost jak malá holka. Pláž plná polodrahokamů! Kdo chce polodrahokam od Japonského moře, ať se hlásí, přivezla jsem plný pytlík.

Snídaně na posledním z Michi-no-eki Himi


Teď už nám jen zbývá vrátit se zpět do hor, sbalit kufry a nechat se zase zavát zpět domů do Čech...

Chtěla jsem ještě dopsat, jak moc mi tenhle výlet ukázal, že si mám užívat přítomnosti a ne honit se za něčím, co možná nejde dohonit a uspěchat, a taky jak je důležitý krmit svoje tělesný vozítko správnou stravou, jinak se zadře a nepojede nikam. Tohle byly moje moudra, který jsem tady v závěru ještě chtěla rozvinout. Ale víte co? Pojďme se dnes vykašlat na moudra, ať si dělá chytrýho zase někdo jinej. A kdo by si se mnou o tom přeci jen rád zafilosofoval u šálku středně silného čaje, nechť se ozve, budu moc ráda ❤.