pátek 10. března 2017

Cestopisy pro K.

Mojí nejlepší kámošce odchází tatínek. Nadobro. Z ničeho nic. Je čtvrtek a v sobotu odlítáme na rok na druhou stranu zeměkoule. V tuhle chvíli tu chci být pro ní, ale víza nám propadnou v úterý, a na Zéland už bychom se potom pravděpodobně nikdy nedostali. Stojím nad kufry, netuším co zabalit a slzy mi kapou na svetry. Píšeme si updaty, situace s tatínkem se horší a horší. Je to jako noční můra, ze který se nedá probudit. Poslouchám Chinaski, jako vždy, když jedu na dlouho pryč z Čech, a Michal zpívá: “Proč se bát zítřků? Třeba nepřijdou…”

Tak tedy, vzdávám holt Orlu, který vzlétl k nebi a oslavuji život, který plyne dál. A na pozadí událostí z uplynulých pár dní budu na svých cestách víc myslet na ty, co mám ráda a budu s nimi víc v kontaktu, kdo ví jaký jim byl připsán osud. Můj osud teď křižují cesty po světě a abych byla alespoň virtuálně s těmi, které miluji, budu psát tento blog. A pokud ne, vynadejte mi prosimvás a napište mi, ať na vás nekašlu a koukám zas něco napsat!

Hua! New Zealand calling! Připravte si mapu, ať nás můžete stalkovat.

PS: Neumim mě/mně, čárky ve větách tam láduju jak se mi zlíbí a jsem z Pardubic, takže “votevři vokno”, “přídu dýl” a každý druhý slovo nespisovný. Je to můj blog, a píšu to pro svoje milovaný, který vědí, že si na primadonu nehraju.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za koment! :)