Magical Mystery Tůra 2/2 - Teleport do Japonska

Přejeme všechno nejlepší do Novýho roku, hodně štěstí při cestě za sny a velkou dávku zdraví, ať máte dost sil na všechno to dobrodružství v roce 2018!

Dnešní vstup bude tak trochu retrospektivní, už totiž v Japonsku jsme, jak jste si asi všimli. Není ale nic lepšího než zapsat to naše dobrodružství sem na blog pro rodinu a přátelé, vytvořit vzpomínku i pro nás až si to jednou budeme zpětně číst.


Abychom odletěli 7. prosince do Tokya, museli jsme se za 22 dní dostat z Wanaky do Aucklandu, ujet cca 1800 km a splnit přinejmenším 50% z toho, co jsme si naplánovali. Tak jsme si ve Wanace zahráli poslední disc golf s Jasonem, rozloučili se se Samem, posbírali zbytek věcí u Andyho, dali s ním pivko a vyrazili na západ.

Jak jsme tuhle naši pouť zvládli, koho jsme po cestě potkali, jak s kočovnými cikány se spřátelili, do jeskyně se vydali, nebo třeba jak jsme na poslední chvíli prodali auto, zde je náš poslední příspěvek ze Zélandu. 

Tak si jdem hned z kraje vyšlápnout nejtěžší trek, co jsme kdy v životě šli? Jasně. Brewster hut a následně Mt. Armstrong, kdyby tohle věděli naše kolena předem, asi by s náma nešli.

Trek je přes noc s přespáním na chatce a začíná přebroděním řeky, která má tak 4 stupně. Pak už jen pořádnej stoupák nahoru. Ale když chcem vidět ty výhledy, zatnout zuby a šlapat, šlapat. Brewster hut je jedna z těch chatek, který se nemusí rezervovat předem, tzn. kdo dřív příjde, ten dřív mele.

"V dáli už vykukuje kadibouda"

I když to tak po cestě nevypadalo, protože jsme nikoho nepotkali, nakonec bylo na chatce docela rušno a ze dvanácti postelí bylo obsazeno deset. A samozřejmě, že tam byl jeden další Čech, jsme prostě všude po Zélandu 😊.

Jakub s Julií čekají s námi po večeři na západ slunce 

"Kadibudka s výhledem, hlavně v noci trefit cestu"

"Kdo najde papouška?"

"Tady je Kea jeden mazanej"

Protože jsme přišli cca v 18:30 na chatku, odložili jsme výstup na Mt. Armstrong až na druhej den ráno. Dali jsme si skvělou večeři v podobě Backcountry cousine, který je snad nejlepší jídlo pro trempy co jsem kdy jedla. Ohřeje se voda, nalije do sáčku, zapne zipem a nechá 10 minut odstát. Pak se sáček v půlce odtrhne, aby do něj byl lepší přístup a už se pochutnává. Mají i vegetariánský druhy, který nechutnaj jako lečo, což je rarita.

"Moje vegetariánský carbonara těstovky a Vikyho hovězí s rejží vpravo"

"Brewster Hut se pomaličku zmenšuje"

Ráno si dáváme luxusní ovesku s ovocem a vyrážíme na Mt. Armstrong. Jakub s Julií vyšli asi o dvacet minut před náma a cesta nahoru nebude zrovna dlážděná. Ona není vůbec značená, popravdě, nevede tam cesta žádná. Je to cesta prakticky horolezecká, strmá, s uvolněnýma kamenama a místama dlouhým přechodem přes sníh.

"Po čtyřech nahoru"

"Na vrcholku fotím vrcholky"

Prostě když to zkrátim, bylo to náročný jak prase, několikrát jsme to chtěli vzdát, a náš kámoš Geoff, kterej si vyšláp třeba Kilimanjaro, se nám jen trošku smál, když zjistil, že jsme si tam vyšli jak na motýly. Cestu dolů jsme si užili a litovali, že s sebou nemáme snowboard. Klouzajdááá.

Ten den jsme si dali pořádnej sešup dolů z Mt. Armstrong (2174mnm) až dolů k Fantail Falls (562mnm), kde jsme opět svlažili svý bolavý kolena v řece Haast. Celí utrmácení se vracíme zpátky na parkoviště pouze s vidinou večeře a zakempování, bez očekávání větších zvratů, když v tom si to proti nám štráduje Giles, můj kamarád z Base kitchen! Původně měl cestovat úplně někde jinde, ale na poslední chvíli změnil plány a vydal se na západ. Před pár dny koupil auto a tohle měl bejt první den jeho road tripu, neměl vůbec nic v plánu. Zůstal s náma následujících 14 dní 😃.

What a day!

To byl ale den! Tahle hláška s náma cestovala celý dva tejdny, protože co den, to neskutečný dobrodružství. Já měla jen takovej hrubej plán, kterej jsme průběžně upravovali. Naším nejbližším cílem je potkat se za 5 dní v Arthur's passu s Klárkou a Michalem, který jedou od Christchurch, a za dalších 5 dní přibrat Martina s Terkou v St. Arnaud, který se vrací ze severního ostrova.

"Nejmodřejší voda u Roaring Billy falls!"

Každej den byl prostě tak perfektní, že nic nemohlo bejt lepší. Měli jsme na tom ale podíl především my sami, protože jaký si to přece uděláš, takový to máš. Záleží na každý maličkosti, která může dopřát dobrý náladě, a že dobrá nálada je sakra důležitá. Buď chci mít dobrou náladu, nebo ne, nic mezitím. Je to moje rozhodnutí. A my se rozhodli, že se budem dobře bavit.

Přijeli jsme vidět delfíny (vzácnej druh Hector's dolphin) a plavat s nima. Povedlo se nám je pouze vidět ze břehu a ukázali se nám v průběhu cesty ještě několikrát. Foto vpravo je z delfíní pláže Ship Creek, kde je moc pěkná procházka po boardwalku.

Na doporučení Terky jsme při plánování používali Frenzyho průvodce po Zélandu, k nalezení na ulozto. Můžu tímpádem vřele doporučit - NZ Frenzy, oba ostrovy zvlášť. Jsou tam spíše neturistický místa a tipy kam se určitě podívat.

Tak jsme našli například Monro beach rainforrest walk, kde byly jedny z nejkrásnějších a nejčlenitějších stromů, co jsem kdy viděla. Dál třeba Okarito beach okruh, kde jsme se vyřádili na pláži jako malý děti a cestou nazpátek jsme šli bosky lesem potichoučku, abychom nevyplašili potenciální ptáčky kiwáčky.

"Monro beach forrest walk: Giles a jeho novej kámoš"

"Okarrrito burrrito!"

"ťap ťap ťap"

Na západním pobřeží je krásně až na jednu proklatou věc živočišnou a tou je muška písečná. Taková malá jebka přiletí s bandičkou dalších hladových a nenechá vás na pokoji, když ráno vstáváte a když si v podvečer chystáte večeři. Z těchto důvodů jsme museli velice dobře plánovat, kde budeme spát a kolik vrstev repelentu na sebe naplácáme. Několikrát jsme změnili kvůli tomu plány, ale vždycky to dopadlo na výbornou.

Jako u jezera Paringa, kde jsme se uchýlili v kempu, sice za 15$ na osobu, ale mohli jsme využít kuchyňku, schovat se před těma bestiema a mohli jsme si půjčit zadara kajaky, který mnohde stojej klidně pade na dvě hodiny! Jezero Paringa je obklopený deštným pralesem, kterej jsme se jali prozkoumat z vody. Bylo naprostý ticho, voda úplně černá a klidná, zrcadlila všemožný pralesní vegetace.

Chvilku jsme kroužili po jezeře a pak jsme se rozhodli prozkoumat řeku, která pomaličku plynula někam do hloubi pralesa. Kdyby se nezačalo stmívat, nejradši bychom pluli až kam to půjde, možná do oceánu, nevíme. Pak jsme to otočili a pádlovali trochu proti proudu.

Stavili jsme se na skok taky u dvou nejslavnějších Zélandských ledovců Fox Glacier a Franc Jozef Glacier. Cesta k nim sama o sobě není nijak úchvatná, bylo fakt vedro a bylo tam milion turistů. Jako asi to má smysl vidět, hlavně to, jak moc toho ledovce ubylo za posledních pár let!

Vyhlídka na ledovec se mění podle podmínek, dost se to tam sype. U Foxu jsme asi 450 m daleko, u France asi 700 m.

"Fox Glacier je špinavec" 

"Franc Jozef Glacier"

Ve Fox Glacier vesničce kempujeme (mimochodem moc krásná baťůžkářská atmosféra) a v noci se vydáváme do lesa vidět svítivý červy. Jsou jako malý modrý diody všude kolem. Tma jako v pytli je na tuhle příležitost nejlepší. Ale strašpytel nesmí po tmě do lesa, obzvlášť když mu vedle u hlavy nečekaně zavřeští vačice jako kdyby mu chtěla ukosnout hlavu. Panebožeee!

"Campermates"

Chcete si skočit do modrý, neskutečně ledový vody ze třináctimetrovýho mostu? Hokitika Gorge je to pravý místo, tam jsme šli fakt do plnejch. Chci říct, do plavek, do bahna a tak podobně. A taky skočit z mostu, teda ne já, ale Giles s Vikym. Blázni. Počkejte si na video!

Z Hokitiky jsme jeli přes Arthur's pass až do Castle Hill, místa, který jsem poprvé obdivovala u žandypandy na blogu, když byla před x lety na Zélandu. Tohle místo je prostě neuvěřitelný. Obrovský hřiště pro dospělý, kde si lezete a přelejzáte, běháte a schováváte se si navzájem. Byli jsme tam sami, neboť jsme tam zas přijeli trochu pozdě, no na západ slunce.

"Každej na svým šutru"

"Nejlepší místo pro hru na schovku"

"Strach z vejšek?"

Co je v týhle oblasti ovšem nutnost je Cave Stream. 594m dlouhá průchozí jeskyně s ledovou říčkou, kde jste bez čelovky naprosto víte kde. Místama voda až po pás, většinou po kolena ve vodě. Studí studí studí!!!

"Tým A"

"Vstup jen pokud máš odvahu!"

"Pěkně proti proudu"

Nejlepší zážitek poslední doby! Teď už jen osušit a honem za Klárkou a Michalem zpátky do Arthur's pass, kde se vydáme na Caroll Hut.

"Posledních pár metrů do cíle"

Na tohle reunion jsme se fakt těšili. Když člověk může být sám sebou na sto procent, říct co si myslí a chovat se přirozeně. Není nic lepšího na světě, než být obklopen lidma, se kterýma to prostě ladí a rezonuje. Nejlepší časy na Zélandu.

Když jsme byli v Milford sound na kajacích, průvodkyně nám doporučila právě  Arthur's pass, protože není tak turistickej jako třeba známý Great walks, který v létě připomínaj dálnice.

Caroll Hut je zrekonstruovaná chatka v krásný alpský krajině s neskutečným výhledem dolů do údolí. Nahoru vede strmá stezka asi 2.5 hoďky, než se člověk vyhoupne nad hranici lesa.



Nevim přesně kdy to začalo, ale tak nějak jsme založili klub Crazy dippers, kde první pravidlo klubu zní: "Když seš poblíž ledovýho potoka, musíš do něj vlízt". A tak jsme od tý doby lezli do všeho ledovýho, co teklo kolem. Zní to jednodušeji než to ve skutečnosti vypadá. Je to strašně studený, ale strašně.

Osvědčila se metoda kliku, kdy prostě uděláte klik do vody. Nejrychlejší způsob jak mít tyhle muka za sebou. Ale ten pocit po tom! Každá buňka pulzuje a člověk se cejtí zase neskutečně naživu. A když se hecujete navzájem, to si ty muka hned vychutnáte rádi ještě několikrát.

Na cestách potkáváme dost zajímavých lidí, jako třeba dva týpky na Caroll Hut, co běhaj horský ultramaratony. Je fakt neskutečný, co člověk dokáže natrénovat, jakej je tělo nadupanej stroj. Ukazujou nám prstem po obzoru kudy běželi a kudy zítra poběžej. Dostali se na chatku z druhý strany hory a prej běželi kolem dvou jezer, který stojej za smočení! V rámci klubový pospolitosti vyrážíme na smočenou!

Podle jejich informací by to nemělo přesáhnout 45 minut. Nojo, ale je to 45 minut ultramaratonskýho času, nebo pozemskýho? Ha, jdeme fakt dlouho, až si říkáme, jestli to má vůbec cenu. Ale nakonec nacházíme ty dvě tyrkysový jezírka na absolutním vrcholu. Je to jako fatamorgána.

"Haha, s Klárkou tady ještě trochu váháme, ale smočily jsme se"

Představte si Caroll Hut jako letní sídlo, východ slunce na zápraží, snídaně, pít z potůčku, a pak ty západy slunce, škoda, že už musíme jít zpátky.

Protože všem Cardroňákům skončila práce a všichni se vydali cestovat, v kempu směrem na Westport potkáváme Mathildu, jaký překvapení když vidím její jméno v guest booku pár jmen před námi! A zrovna když máme noční langoš hudební party! Chuť domova, aspoň trošku, když si nemůžem dát ty knedlíky. Smažíme u Klárky ve vanu, těsto válíme u nás. Mňam!

Mathilde má jinej program a nepokračuje s náma potkat se s Martinem a Terkou v St. Arnaud. Chystáme se na Angelus Hut, jeden z nejhezčích treků na Zélandu. Potkáváme se v Teetotal campground, kde zakládáme base camp složenej ze čtyř campervanů. Už večer padaj rumíčky a je jasný, že tohle bude skvělej výlet. Je potřeba se na něj řádně připravit, vzít jen to nejpotřebnější. Vpravo můžete vidět naše zásoby na tři dny.

"Zlatý kemperský časy. M+K, T+M, Gilesovo Subaru a naše Emina"

Na Angelus Hut se dá dostat několika cestama, my jsme vybrali cestu přes Speargrass Hut a zpátky přes Robert's Ridge. První výšlap není těžkej, ani dlouhej, jen trochu krkolomnej, protože se na několika místech musí přejít řeka. Ale jako že kolikrát je to pakárna, protože jen co ji přebrodíme na jednu stranu, za pár metrů ji zas přelejzáme zpátky na druhou.

Ale nám je to jedno, stejně jsme Crazy dippers a v tý řece se o pár kilometrů výš vykoupem.

Speargrass chatka pojme 12 lidí, nakonec tam ale bylo jen nás sedm a páreček tušim ze Švýcarska. Večírek plný her, hudby a trošky alkoholu, na zahřátí samozřejmě.

A takhle to dopadne, když se ráno vzbudíte, chcete si udělat čaj, ale jediný, co máte po ruce je plechovka od piva. Teď nechci aby to vyznělo nějak jako, že se z nás stali alkoholici po dobu našeho cestování, to vůbec ne, naopak, pijem jen pramenitou vodu od tý doby, člověk je jen trochu vynalézavej, když nemá vlastní kempařskej hrnek.

Na Angelus hut vede cesta strmá, ledovcovým údolím, který se vám celou dobu sype pod nohama. K chatce se musíme dostat přes hřeben, samotná chata se nachází na hrázi mezi dvěma jezírkama. Čekáme, že to bude pecka, výhled pak předčí naše očekávání. Giles si vůbec nevyhledal, kam jdeme a tak je z toho úplně hotovej, kde se vlastně octnul.

Támhle je naše chatka mezi jezírkama, vidíte ji?

Když jsme vyšli v deset ráno od Speargrass chatky bylo nebe bez mráčků. Na Angelus Hut přicházíme ve 14:30 a nebe se pomaličku zatahuje. Jako členové klubu neporušujeme pravidla a skáčeme do jezera (to menší je na koupání, to větší je zdroj vody). Jen co vylezeme, osušíme se, spustí se lehoučkej déšť. Mneme si ruce radostí, jak nám to hezky vyšlo a sledujeme jak naši chajdu pohlcují mraky.


O hodinu později jsme uprostřed bouře, kdy padaj kroupy, bijou blesky a my jsme absolutně happy uvnitř chaty a pozorujem celou tu show z postele ze spacáku. Únava po výšlapu, nabuzení studenou jezerní vodou a uspokojení po skvělý večeři jsou prostě momenty štěstí, který není srovnatelný s ničím v mým dosavadním životě. Možná si klepete na čelo, že přeháním, já nevim, jsem upřímná, bylo to fakt boží.

Měli jsme štěstí, protože druhej den ráno se vyčasilo a my mohli v bezpečí přejít přes Robert's Ridge. Nedovedu si představit, kdyby nás chytla bouřka právě na tomhle místě.

Ráno si jdu trochu zameditovat a vyfotit tuhle kýčovku. Vypadá takhle štěstí?

I když je ráno nebe bez jedinýho mráčku, cestou nazpět přes hřeben už z dálky vidíme mraky, jak se  postupně formujou. A že je to fofr! Tady fakt nechcem chytnout bouřku, docela se to celý sype.

"Viky s Míšou, tak pojďte, kluci"

Stíháme právě včas, jen co slezem dolů, vyzvednem si naše autíčka opuštěný na parkovišti v lese, o který se mimochodem trochu bojíme, aby si je někdo nevyhmát (projistotu jsme nechali všechny cennosti v infocentru), a v tom se spustí další slejvák a hromobití. Leje jak z konve, ale máme vymyšlenej plán, kterej si mezi autama z okýnek posíláme v lahvi. Podívejte se na ten artefakt!

Jde o to, že zaparkujem auta vedle sebe tak, že Martin natáhne plachtu nad naše auta a vytvoříme party prostor pod ní. Všechno funguje! Vaříme, paříme, venku plejskanice a kluci vytváří muziku. Škoda, že se nedá ta atmosféra popsat! Děkuju za to, děcka, bylo to fakt skvělý!

Všechno jednou končí a my se zase loučíme a tentokrát jedeme každej na jinou stranu. Klárka s Michalem směr Blenheim, Martin s Terkou na Cromwell a my na Nelson, kde se od nás oddělí Giles a z Pictonu vyrazíme na sever. To ještě nevíme, jak nám sympatickej kemp s pláží překope plány a Giles s náma nečekaně proklouzne trajektem až do Wellingtonu. Jak se tohle přihodilo?

Ne, nemůže za to tahle houpací síť. Možná trošku. Hlavní podnět je vedlejší van nesoucí nápis "Extravaganza Fair Gypsy festival". Po měsíci kočování tak trochu cejtíme, že tenhle festival je něco, kam prostě musíme jet a završit jednu životní etapu. Mise je teda jasná, vyrazit do Pictonu, nasednout na trajekt do Wellingtonu a vyřádit se na gypsáckým fesťáku. Za zvuku oceánu, úplňku a při lahvince whiskey na Kina Beach se vymyslelo kde co, ale hlavně to, že Giles s náma pojede taky! Chápete to, my převezeme Eminu trajektem, Giles nechá svoje auto v přístavu a nalodí se jako normální pasažér. Ve Wellingtonu pak Gilese zahrabeme mezi spacáky a batohy, a budeme ho dva dny takhle pašovat. Tyhle zážitky prostě stojej za hřích.

Nevěřili byste ale na koho jsme narazili na trajektu. Celou dobu přemýšlíme, jestli stojí za to platit 80$ za návštěvu Hobitína, když už jsme na tom Zélandu. No a představte si, že si Giles sedne vedle týpka jménem Josh, kterej je šéfem firmy, která postavila Hobitín. Neuvěřitelnej cápek, kterej nás po dobu plavby neskutečně baví. Vytvářel nejen Hobitín, ale taky krajinu z Avatara. Vyslechli jsme si spousty příběhů nejen o tom, jak to tam všechno kopali ručně, aby to vypadalo autenticky, ale taky o tom jakej je Peter Jackson cvok a James Cameron ještě větší cvok. Nakonec nám ten Hobitín sám vymluvil, že je to předražený a že majitel těch pozemků je akorát vyčůránek.

Od Joshe jsme dostali pár tipů, kam ve Wellingtonu kromě gypsy festivalu zajít a jako první máme namířeno do muzea Te Papa na výstavu bitvy u Gallipoli, voskových figurín vojáků nadživotní velikosti. Jsme absolutně ohromeni propracováním celý výstavy a hlavně těch figurín. Neřeknu vám přesně o co šlo v tý válce, ale nesmyslně tam zahynulo hooodně novozélandských vojáků. Ty figuríny vytvořilo studio Weta, stejně jako třeba Gluma, kterýho jsem měla tu čest políbit.

Figuríny jsou 2.4x větší než lidská postava a jsou detailně propracovaný, je vidět každej chloupek a pór na kůži. Bylo tam přítmí a dalo se to jen špatně vyfotit. Zážitek ale fakt mimořádnej. Koukněte se na ty prsty a praskliny v kůži.

Jedna z šesti figurín je plačící sestřička, co drží v ruce dopis. Tady to je dost emotivní. Každá ta figurína je podobizna skutečný postavy, ke který se váže nějakej příběh. Tady je hezky zpracovaný shrnutí výstavy a fotky stojí za prohlídnutí. Když najedete myší na fotky, ještě se víc přiblíží a vy uvidíte ty neuvěřitelný detaily. Taky si můžete přečíst, co která postava prožila.

Byli jsme se pak podívat i ve studiu samotným, kde maj vystavený všechny ty potvory z Pána prstenů, nebo hobití nohy, co nosil například Bilbo Pytlík.

Gypsy festival se koná až další den, máme teda ještě jednu noc, kdy můžeme společně zakempit. Nemáme tentokrát vyhlídnutej žádnej kemp a popravdě to moc neřešíme. Ale asi bychom měli, když v okruhu několika desítek kilometrů není žádnej kemp. Místo toho jdeme na Food market, kam doporučuju jít každýmu, kdo je ve Wellingtonu. Street food z celýho světa, ministánky s jídlem všeho druhu. V okolí jsou dva (Capital Market a Wellington Night Market). Doporučuju se stavit v obou a zajít na jídlo. Já měla falafel u Marakešskýho stánku a mňamňota.

Na doporučení Joshe jdeme do místního planetária, kde poprvé vidím měsíc a jeho krátery. Mám ho přímo před nosem, nádhera. Dokonce máme takový štěstí, že můžeme vidět premiéru dokumentu o temný hmotě v takovým tom kopulovým kině na stropě. Giles si mezitím bookuje hostel a my přemýšlíme, kde budem dnes spát.

Nikam se nám v 11 večer už nechce řídit a podle průvodkyně z planetária je nejbližší kemp pěkně daleko. No ale náš parking u fotbalovýho hřiště nedaleko planetária se jeví jako místo, kde bychom to mohli risknout a přespat v autě, prakticky uprostřed města. Dáváme s Gilesem ještě půlnoční lavičkový pivko a zalejzáme do Eminy. Je to sice o pokutu, ale nebojíme se, pod lampou je největší tma.

Ráno je rušno, místní mláděž se sjíždí na tréning, a tak radši mizíme.
Gypsy festival volá! Navlíknout se do cingrlátek, nasadit klobouky a hurá mezi cikány.

Pohoda, pohoda a zase pohoda. Takhle bych shrnula prakticky celodenní pobyt na gypsy festivalu ve Wellingtonu. Naivní cirkusový umění, autorská hudba a trochu kouzel. Stánky s nejnovější cikánskou módou, šperky a přírodní kosmetika, co víc si přát. Jo a samozřejmě jídlo. Tam ale byly nějaký rezervy, tenhle festival potřebuje něco jako můj food truck, haha 😉.

Moc hezká fotoreportáž o tomhle unikátním festivalu  k nalezení zde. Najdete tam fotky lidí, který tímhle způsobem života žijou roky, některý (třeba děti gypsáků) celej život.

Tady je článek a fotky rodinky z Queenstownu, co takhle kočujou a pořádaj představení včetně dvou malejch prcků. Jejich autobus je fakt obří, aby ne když se tam vejde pětičlenná rodina.

"Ashton Family pojízdnej barák"

"Luxusní bejvák kdekoli zaparkujete"

"Umělcovo zákoutí"

"Občerstvovací truck"

Všichni účinkující přijeli ve svých pojízdných domovech a my jsme na nich mohli oči nechat. Přestavěný dodávky i autobusy, všechno ve dřevě, unikátní a jediný na světě. U jednoho gypsáka jsme nakupovali oblečení a doplňky nezbytný pro náš outfit tady na festivalu, a on nás pozval k sobě domů. Pak jsem zjistila, že on se svoji manželkou založili Extravaganzu. O jejich karavanu Lucky Star si můžete přečíst něco tady.

"Jonasův karavan Lucky Star" 

"Na střeše Lucky Star"

Lepší den na rozloučení s Gilesem, naším gypsy bráchou, jsme si nemohli vybrat. Jsme hrozně rádi, že jsme se takhle náhodně potkali a že jsme spolu mohli tohle všechno prožít. 14 dní bylo málo a doufáme, že se zase brzo uvidíme.

Na cestu do Aucklandu už nám moc času nezbejvá, severní ostrov tímpádem jen profrčíme. Ale upřímně, jsme už docela spokojení. Míříme teda rovnou za Káťou a Lukesem, který se toulaj někde kolem Coromandelu.

Podle mých plánů jsme měli dát přechod a sopky Tongariro Crossing, největší highlight severního ostrova. Hm, to už nezvládnem, tak se na ten Mt. Doom jedem podívat aspoň z dálky, z protilehlýho ski resortu (Mt. Ruapehu). Tyhle dva aktivní vulkány (Mt. Ngauruhoe - Mt. Doom a Mt. Ruapehu) se objevily ve filmu Pána prstenů jako hora osudu Orodruin a Amon Amarth. Většinu času jsou vrcholky ukryty v mracích a tak atmosféra toho legendárního příběhu nás provází po celou dobu, co tam jsme.

"Hora osudu Mt. Doom"

Hned po cestě je několik dalších míst z Pána prstenů, jako třeba Glumův vodopád (Tawhai Falls). Tady se natáčela scéna, kde Gluma chytne Faramirův strážce, když tam žere rybišku.

"Glumův vodopád Tawhai"

Zbejvá nám ujet 250 kiláků přes největší Zélandský jezero Taupo až do Taurangy. Neradi řídíme takhle dlouho, nejradši máme krátší úseky, pak si nepřipadáme, že tou krajinou jen projíždíme a fotíme z okýnka. Nedá se ale svítit, máme málo času.

"Kerosene Creek: potok, co má 37°C"

Severní ostrov je narozdíl od jižního prošpikovanej horkýma pramenama a všemožnou termální a sopečnou aktivitou. Teplomilci by se tady učvachtali blahem, my ale ohrnujem nos. Nejenom samozřejmě proto, že když je venku 30 stupňů, poslední z našich zájmů by byl ponor do čtyřicetistupňový vody, ale hlavně proto, že ta voda smrdí jak psí kšíry!

"Explozivní smrdutý bahno Mud Pools"

Celkem rozhodně proto odmítáme jakýkoli kontakt s "teplým potokem" v Kerosene Creek a vtipkujem o tom, jak asi novozélanďani řešej splašky. Když se pozdějc ocitáme u Mud Pools, kde hnědý smradlavý bahno bublá a stříká všude kolem, tak tenhle vtip dosahuje daleko větších rozměrů...

Chtěla bych jenom teď říct, že v zemi kiwiů jsme žádnýho kiwi nepotkali, i když se zdálo, že jsme mu nadosah. Pro všechny případy jsem si přišila kiwáckou značku na košili, abych možná ptáčka kiwáčka přilákala, víte, jak jsem minule psala o tom butterfly efektu. Tentokrát ale nic no.

"Mt. Ruapehu za mnou"

Poslední zastávkou před tím, než se potkáme s Káťou a Lukesem jsou Huka Falls. Huka znamená v maorštině pěna. Tyhle vodopády jsou jedny z těch co přijedete, zaparkujete, ujdete pár metrů, vyfotíte a jedete dál. Ale za zastavení rozhodně stojí, ani ne svoji výškou, jako spíš masou vody, která jima protíká. Za sekundu tady proteče 220 000 litrů vody! U vodopádu jste fakt blízko a ta síla vody vás přiměje říct wow.

Mrkněte se tady na něčí záběry z drona:

Spicha máme v Blue Springs, místě, kde je voda tak čistá, že 70% Zélandských vod v petkách je odsud. Naivně jsme si mysleli, že se vykoupeme, ale koupání je tu zakázaný, což v tomhle případě naprosto chápu. Nechápu ale, že některý tupci tohle nerespektujou a koupou se tam navíc v hadrech. Ještě ke všemu jejich maorský obličeje prozrazujou, jak na to místní totálně serou.

"Blue Springs"

Konečně se ale potkáváme s Kuřátkama a plánujeme skoro nic nedělat, což je po tolika týdnech na cestách to nejlepší rozhodnutí. Jedeme do McLaren Falls kempu, kterej je jeden z nejlepších kempů ve kterejch jsme byli, za pouhých 10$ na osobu. Je to celej komplex u řeky s luxusníma sprchama a discgolfovým hřištěm! Vaříme si naše geniální udon nudle s Lee Kum Kee omáčkama (díky za radu Káťo!) a otvíráme lahvinku, přeci jen jsme se přes dva měsíce neviděli, noc je mladá, teplá a hvězd milion. Na druhej den máme v plánu Waihi beach, procházku a poslední oceánovou koupel předtím, než nás polapí japonská zima.

Před námi je poslední noc v autě, v naší boží Emině a nás čeká velký organizování věcí, balení, jo a taky prodej auta, ehm. V podstatě i prodej auta může bejt adrenalinová záležitost, když máte jen jednoho kupce a druhej den vám letí letadlo...

"Hod koulí"

Když máte většinu svýho životního majetku nacpanou v autě a chcete se sbalit na cestu do čtyř zavazadel, je fakt potřeba někde všechny ty věrmle vyházet na trávu a přebrat. A mezitím umejt auto. A vyprat deky a povlečení. Pro tyhle případy se nám fantasticky hodí poslední kemp, ve kterým jsme se společně utábořili. Je to hostel v Opoutere kousek od pláže, kde můžeme za dvacku na osobu spát v autě na dvorku, vyprat si, uvařit si, umejt auto a všechno připravit na zítřejší odjezd.

Není lepšího rozloučení s tímhle kočováním než při západu slunce s Káťou a Lukesem, na pláži, kde házíme koule do písku a přemítáme, co všechno jsme za tu dobu prožili a co všechno jsme se o sobě samých naučili.

Těšíme se na shledanou, kamarádi, kdekoli, kdykoli!



A teď teda ještě prodat to auto.
Před měsícem Viky napsal jednomu Honzovi, kterej s přítelkyní shání auto, že jedno takový auto má. Honza přilítá do Aucklandu 6.12. My odlítáme 7.12. Paráda. Jsme po celou dobu v kontaktu a v podstatě věříme, jak je naším zvykem, že Honza s Radkou si to auto vezmou, a už nikoho jinýho nehledáme.

Máme spicha dopoledne v Aucklandu v parku, což byl nejlepší nápad, protože si můžem sednout pod strom a všechno beze spěchu probrat. Eminu jsme nechali před naším vejletem opravit a technickou dostala až do dubna. Honza s Vikym odjíždí na testovací jízdu a my s Radkou obcházíme park a jsme obě zvědavý, jak to dopadne. Já jsem možná trochu víc nervózní, protože si teprve teď začínám uvědomovat, jak zase riskujeme a necháváme to na poslední chvíli. Protože je ale Honza evidentně rozumnej týpek, domlouváme se na ceně a třeseme si rukama. Teď ještě zbejvá přepsat auto. Sakra, už to asi nestíháme na poštu, musíme na jinej úřad, kterej má o půl hodiny delší pracovní dobu. Řídí Honza a tentokrát jsme vzadu pašovaný my sami. Gps ukazuje pár minut do cíle a teď jsem jakože hodně nervózní. Přepis auta je možnej jen osobně a nám to zejtra před devátou letí. Stíháme jen tak tak a za odměnu pak míříme na nejbližší jídlo. Necháváme se pak ještě hodit k našemu Airbnb ubytování a  naše Zélandský putování tak vlastně končí.

Ahoj Eminko!

Je ještě spousta míst, kam bychom se vrátili a spousta lidí, se kterýma bychom se ještě znovu setkali., ale jestli se na Zéland ještě vrátíme, nevíme. Teď nás čeká další totálně rozdílný dobrodružství v Japonsku, v horským městečku Hakuba, kde ročně napadne průměrně 12 metrů sněhu.

8:00 voláme taxi
8:30 letiště Auckland
9:55 odlet
16:00 místního času přílet do Tokya
17:45 vlakem do Tokyo station
20:40 z Tokyo station Shinkansenem do Nagana, čekáme na bus kterej nepřijede
22:00 taxíkem do Hakuby

Jak jsme se tu rozkoukali a do prašanu po pas zapadli, o tom až zase příště.

Cestování zdar!