Bezdomovci na čtyřech kolech

     Je čas zvednout kotvy a tak se po pěti dnech u Vandy a Crisse balíme, nabíjíme všechnu elektroniku, myjeme se a promýšlíme finanční budget. Žádáme online o IRD číslo, díky němuž zde budeme moci pracovat, platíme pojištění na auto (který je na NZ dobrovolný, představ si!), a stahujeme na wifi co se dá, především pak Wiki camps aplikaci, kde budeme později hledat spací fleky. A trvá nám to zas tak dlouho, že vyrážíme z bytu kolem šestý. (O tom, jak nám všechno vždycky hrozně trvá, možná později). Jedeme do Warehousu nakoupit kempovací nezbytnosti, co v autě chybí, a taky kupujeme jídlo a pivo na pár dní. A o půl osmý můžeme vyrazit z Timaru. Sakra, to už k jezeru Pukaki, kde chceme první noc zakempit, nestíháme za světla. Míříme proto do nejbližšího kempu za městem - Pleasant Point. Zde parkujeme při posledním slunečním svitu - nesvitu a transformujeme auto na campervan. A je ticho, jen krávy z nedaleké farmy bučí. Rozsvicují se hvězdy, který jsme ještě nikdy neviděli, brzy vykukuje i měsíc, a i ten je vzhůru nohama! A ta mléčná dráha! Tolik hvězd jsem neviděla ani na Jizerce v rezervaci tmy, ani v Kanadě, kde jich byla taky celá obloha. Wow.

    

     Jak název článku napovídá, stali se z nás poutníci bez trvalé adresy (kromě té české u rodičů pochopitelně). Naším domovem vezdejším je Toyota Estima, naše dvoumístná Emina s přebudovaným vnitřkem, kde je možné sklopit stoleček a sedět na dvou lavicích, pod nimiž jsou úložné prostory. Vzadu je kuchyň s výklopnou skříňkou a vařičem. Máme zde vše, co potřebujeme k bydlení, spaní a stravování. Ten někdo před námi si dal pořádnou práci to všechno vykoumat a postavit. A já mu tímto děkuji, ať je to kdo je to, že se s tím už nemusíme zabývat, a i přesto, že tu máme i šitíčko, nemusím ručně šít ty závěsy.

"Nádobí, spižírna a univerzální odkladiště"

"Zde se připravují pouze jídla vybraná a oku lahodící"

"Přidá se ke mě někdo do čajovny poklábosit?"

"Strašlivě studí, ale strašlivě"

 Po první noci strávené v našem mobilním domově, zabaleni do naší fungl nové huňaté deky, mneme si ruce, jak jsme udělali dobře, že jsme si vybrali Eminu. Vaříme si snídani jak z Alkrónu a vydáváme se do místa, odkud vede krátká stezka k nejvyšší hoře Nového Zélandu  - Mt. Cook. Jak jinak začít s putováním po těchto končinách než tím největším, žejo. Stezka je ale víceméně začátečnická, vede jen po rovince a za chvilku tam jsme. Slunce pere jako blázen! Prý je nad Zélandem největší ozonová díra na planetě, naštěstí jsme vybaveni opalovacím krémem. Na konci stezky je ledovcové jezero a je fááákt ledový! Nechápu, jak tam ti kluci můžou jen tak plavat mezi krama.

"To je ten fešáckej slamák. Jo a Mt. Cook"

     Naší další spací destinací je jezero Pukaki, kde je freedom camping (kempovaní zadara) na břehu jezera. Přijíždíme za světla, haleluja! A vybíráme flek hned na krajíčku toho nádhernýho jezera s blankytně modrou vodou. Vedle nás je rozeseto pár campervanů, ale žádná velká interakce s nimi se neděje. Stmívá se, vaříme, otevíráme pivínko a následuje další díl hvězdného seriálu. Wow. To mě nepřestane fascinovat, i když mě z toho už pěkně bolí za krkem. Všimli jste si, že je v mléčný dráze díra? A že napravo vedle ní jsou dva takový jakoby mráčky světelný? Hvězdáři všech zemí, napište mi, co to je prosím. A ty padající hvězdy!

     Ranní koupačka! Nejšílenější věc dne hned první z rána! Brrrrr!!! Ale je to taková paráda! Jakápak koupelka, Pukaki na nás! Dokonce i plaveme! Nevěřili jsme, že to fakt dáme. A jak nám pak chutná snídaně! To je tak skvělý ráno. A nikam nespěcháme, žádný deadliny, konce dovolený, nájmy. Náš plán není stoprocentně načasovaný. Víme jen, že jsme na cestě do Wanaky, tam chceme strávit následujících pár měsíců. Ale kdy tam vlastně dorazíme, bůhví.

"Ranní výhledy z postele"

     Idylické ráno se mohlo v mžiku změnit. Ale naštěstí je to jen na mašličku. Naše Emina je skvěle vyřešená, ideální pro malé lidi, jako jsem já. Dlouhán Viky ale občas narazí. A tak narazil. V kuchyni nesklopil hlavu a třísknul se do nosu o zadní dveře. Teoreticky by to i bylo na jeden steh, ale na to nemáme čas. Jak říká můj brátranek zostravy: „Pro zážitky se musí trpět.“ (Tímto zdravím Honzu!) A tak jdu vedle k sousedům škemrat o náplast a vracím se i s dezinfekcí. Hostím se role Vendulky utěšitelky a vyrábím mašličku. Uvidíme, jestli jsem ještě nezapomněla ošetřovatelský lifeguardský techniky a jestli bude mít Viky další drsňáckou obličejovou jizvu. (Otočíte-li se hlavou dolů, jako my, uvidíte na úvodní fotce Vikyho ozdůbku)

     Zničehonic se zvedl brutál vítr a tak se přesouváme kolem jezera Tekapo do vedlejšího městečka, Twizelu. Tak drahý to tady maj! Nakupujem teda jen ty nejdůležitější potraviny: pivo a led, a jedeme dál. Myslim, že mám úpal, nebo úžeh, jedno z toho.

"Svačinka u jezera Tekapo..."

"...a místní atrakce The Church of the Good Shepherd, kterou neumim tak hezky vyfotit..."The Church of the Good Shepherd

"...jako někdo jinej. No já mu to neberu, žejo."
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/originals/15/d5/8b/15d58b69b21818f6c0396fad5e6a5388.jpg

  

" Žádný extra výhledy, ale já koukám na Vikyho co mi dneska uvaří :)"

     Bendigo je jedno z dalších freedom camping míst po cestě, kde v Emině složíme hlavu. Nachází se hned u silnice, ale taky hned u jezera Dunstan. Je tady docela plno, ale my si nacházíme flíček kousek od břehu. Byl by tu býval i klid, kdyby se ho vedlejší německá tlupa nesnažila přehlušit německým rozhlasem! To jako vážně?! Nerozumíme ani slovo, ale buď si pouštěj pohádky na dobrou noc, anebo je to audiokniha pána prstenů . Ta klidná dikce německého vypravěče mě snad taky uspí.. Opět je tu vítr a mraky se formují do zvláštních světelných útvarů. Jako létající talíře.

    

     Brzo ráno pakujem, mno vlastně, než se vykopem je dvanáct. Ale žádnej spěch, jsme na dovolený! Jedeme se podívat do městečka Cromwell, který si udrželo jako jedno z mála historickou vizáž. Ale když seš z Evropy, na „historickou budovu“ z roku 1900 nevyvalíš oči a nefotíš ji ze všech stran. Tak starej je možná i náš panelák v čézetbí. Nicméně chápu to, chápu i asijský novomanželský páry, co se nechávaj fotit před stodolou se sto let starým vybavením.

   

Cestou si jako správní backpackers dopřáváme oběd v podobě kvalitních sýrů v Cheesery sýrárně a vinicích Gibbston. Mňam! Pro dezert si jedeme do Jones Fruit stall, rodinném podniku, kde kupujeme čerstvé ovoce a zeleninu. Nejlepší jsou Yum Yum švestičky. Objevujeme místního medumilce a za kilo jeho luxusního medu platíme v honesty boxu (skříňka, kde hodíš peníze a vezmeš si, co zrovna dotyčný prodává, aniž by on sám tam byl). Všechny tyto zastávky jsme našli právě v aplikaci Wiki camps NZ, kde ostatní hodnotí.

  Krajina pána prstenů se nám začíná pomalu odkrývat a my míříme k prvnímu většímu městu Queenstown. Jezero, hory, turisti. Hodně turistů. Hodně asijských páru fotících se u různých objektů. Parkujeme u nějakýho hotelu a platíme čtyři dolce za dvě hodiny parkování, pche. Ve městě je zrovna nějaký festival, zní tam songy od Rolling Stones, ACDC, apod. Úprk z davu řešíme vyhledáním místního disc golfového hřiště a jdeme vyzkoušet, jestli náš nový talent nabitý v Kanadě někam nezmizel. A ejhle, další festival. Disky házíme až od páté jamky a to se ještě bojíme, abychom neskalpovali na trávě povalující se bandičku. Není čas ztrácet čas, poslední jamku odbýváme a ženeme se zpátky k autu, abychom stihli za městem zakempit za světla.

"Queenstown"

    Naše kára je super. Vážně si nemůžeme na nic ztěžovat. Jenže s ní nemůžeme kempovat všude, neb není tzv. self-contained. Naše auto nemá dřez, nádobu na dostatek čisté vody, nádobu na vodu odpadní a wc… Dost stejných camper vanů tuto úpravu má a může proto kempovat i na místech, kde není wc součástí kempovacího fleku. My nemůžem, my si musíme vybírat kempovatý kempy. Jenže někdy je to vyloženě k vzteku. U Queenstownu je Twelve mile delta kemp za 13$ na osobu!!! A maj tam jen ten záchod, žádný sprchy, ani pitelnou vodu! Grr! Platíme, mumláme si pod fousy, a jedeme si najít místečko. Aspoň že ta vyhlídka na jezero je krásná.

"Twelve Mile Delta Camp"

     Ráno se jezero zabarví do růžova a z křoví kvílí nějakej místní papouch. Jdeme to prozkoumat. Kolem jezera jsou kameny ideální na házení žabek. Jak se házení žabek řekně anglicky? Já jako mistr v házení žabek (tréning leta letoucí v Mněticích u splavu – díky mami a dědo) čapnu svoji chvilku slávy za pačesy. Ach, to je idylka. Vodička šplouchá, letně-podzimní slunce nás prohřívá a není nic, co bych na týhle chvilce změnila.

     Po obědě na náplavce ve Franktonu, souměstí Queenstownu, odjíždíme vstříc městečku, kde chceme strávit následujících pár měsíců. Wanaka. 

"Prostě romantika"