Jak jsme vyměnili kanadské Fernie za novozélandskou Wanaku

     Kdysi jsem si myslela, že budu žít ve velkým městě a že budu nosit dámičkovský hadry a podpatky. (Mami, a sukně! Haha! – interní vtip) Chvíli to tak možná bylo, ale to byla nejspíš přetvářka a sebeklam. Protože přeci když jsem byla malá, vylezla jsem na každej strom na louce za chalupou, jezdila jsem s našima po republice na túry, a když jsem pak s bráchou jezdila na fesťáky, na vodu a pod stan, mělo mi bejt jasný, že právě tohle je moje nátura. Příroda a přirozenost. Nějak jsem se tomu v pozdějším věku bránila. Postupně se k tomu ale zas vracím a vracím se tím na svoji přirozenou energii, kde mi je skvěle. A protože tyhle pocity návratu k přirozenosti jsem zažívala, když jsme žili rok ve Fernie, ve Skalistých horách v Kanadě, bylo samozřejmostí, že si na Zílendu najdeme podobný místo.

"Wanaka - město zaslíbené"

     Wanaka – horský městečko na jižním ostrově se stejnojmeným jezerem a ski resortem dvacet minut autem. K roku 2016 žilo ve Wanace 7850 lidí. Městečko bylo založeno během zlatý horečky okolo roku 1850, a tehdejší turismus započal roku 1867, kdy byl postaven první hotel. Konec historického okénka. Zábava na vodě i na sněhu, dělá z tohoto místa celoroční lunapark pro dospělé. A právě proto tady jsme. Wanaka se stane naším domovem minimálně do konce zimy. Mise číslo jedna: najít bydlení a práci.

     Protože jsme homeless ve voze, potřebujeme vůz někam zaparkovat a legálně v něm spát. Naším dočasným parking-domovem se stává břeh řeky Clutha v Albert Townu, pár minut autem od Wanaky. 7 dolců na osobu na noc je OK, platíš sice jen za ten suchý záchod, žádný sprchy, ale je to aspoň daleko od silnice. U příjezdu do kempu je velká žlutá cedule, která upozorňuje campery na možný vzestup hladiny řeky, a že by každý camper měl toto vzít na vědomí a mohl kdyžtak ihned ujet. Tato informace bude ještě v našem příběhu hrát roli – wait for it.

     Kemp je ooobrovský! Parkujeme u meandru, na pláži, pod stromem. Vody v řece je málo. Na toto místo se ještě několikrát vrátíme. A protože kolem nás nikdo nikde není, užíváme si tyhle dny u řeky jako pravý hipíci. Někdy nahý, někdy oblečený, v řece i na břehu, s pivem i s vínem, se zpěvem i bez zpěvu, zkrátka unešeni svobodou zapomínáme na zaryté civilizační stereotypy. (Mamky nebojte, zuby si čistíme). Místo je

přímo ideální k psaní dalšího postu (Viky si teď přebrodil řeku, aby si tam mohl jít hrát s kamením – za tohle mě zabije :-D). Žádný vnější rušivý vlivy, vnitřní klid, připomíná mi to můj pobyt ve tmě. Jeden den opravdu celý trávíme absolutním nicneděláním venku u řeky. Nepamatuju si, kdy jsem toho byla naposled schopna. To já si třeba někdy sednu/lehnu s tím, že nebudu nic dělat a na nic myslet. Ale trvá mi to cca 5 minut a pak už zas přemýšlím, co bych dělala a vyráběla a psala… Užíváme si to ale vážíme si toho, víme totiž, že takových chvil v houpací síti je pomálu.

     Aby to nevypadalo, že se nesnažíme splnit naší misi, jezdíme taky do centra okukovat místní nástěnku, jestli se tam pro nás nenajde facha a hlavně to bydlení. Už jsme byli obeznámeni, že najít solidní bydlení blízko centra za rozumný peníze není snadný. Tady na byt zapomeň – žádný bytovky tu nerostou, tady se pronajímají rovnou celý domy, nebo jen pokoje v nich se sdílenou kuchyní, někdy i koupelnou. Tohle už máme vyzkoušený za ty léta ve WDC, takže by hodně záleželo na lidech, se kterýma bychom bydleli. Zatím je ale teplo, nějakých pár týdnů bychom to venku s Eminou ještě vydrželi.

     Jdeme do knihovny na net a nabít elektroniku, ale hned se na patách otáčíme, protože knihovna je nacpaná bezdomovými lidmi jako jsme my a jejich elektronikou. Sedí si tam u těch zásuvek pomalu na hlavách! A 30 minut free wifi za den taky není žádný terno. A tak míříme do nově vystavěného rekreačního centra kousek za městem, kde si za 5 dolarů na osobu můžeme dát sprchu a napíchnout svoje noutbuky a telefóny. Ha! Nikdo tady není! A ta sprcha! Oujé!

     Takže pěkně čisťoučcí a voňaví tiskneme naše životopisy, kam jsme umístili naše nejlepší fotky (divný co? ale kiwáci to tak chtěj) a obcházíme pár obchůdků a restaurací, kde bychom si uměli představit pracovat. Je ještě poměrně brzy, zimní sezóna začne až za dva měsíce, a tak si naše CV zatím zakládají do šanonů. Ale něco vypadá dobře, možná bude i interview.

     Mezitím Viky na fejsbuku rozjíždí ubytko-akci a píše si s Cushlou, holčinou, co na zimu pronajímá studio. Studio? Haló? Za kolik a kde?! 4 minuty autem od centra/20 minut pešky, na 5 měsíců čili do konce srpna za 250$ na týden. Domlouváme schůzku a jedeme tam. Hned si padáme do oka, Cushla si nás píše na seznam a mrká na nás, že se jí líbíme nejvíc! Poslední slovo má pronajímatel Andy, takže fingers crossed! A protože máme rádi každodenní oslavy, dáváme si luxusní oslavný oběd, že se nám ta schůzka vydařila. Ehm, parkujeme s naší polní kuchyní u jezera a ohříváme Campbelku (mini nápověda pro rodičové – vygooglujte si Campbell’s a Warhol). Mňam, nazáviď!

"A co dávaj v telce vám?"

     Vracíme se do kempu jako obvykle na naše top místečko a nedaleko od nás parkuje karavan. Nevadí nám to, jsme sdílní. No, jen teda koukáme, že kameny v řece už nejsou vidět a voda dosahuje až tam, kde jsem ještě ráno myla nádobí. Hm, možná bychom měli zvážit, jestli se neposuneme kousek dál od řeky. Viky je narozdíl ode mě v klidu, jak jinak. Já si moc dobře pamatuju záplavy z roku 97, kdy se u nás bratránek zasek na dva týdny, protože voda zaplavila trať a že to bylo raz dva! Žlutá cedule, pamatujete? Elektrárna si touto cedulí vyhradila právo čas od času zaplavit chudáky v kempu vypuštěním vody z přehrady bez předchozího avíza. Jako právě teď. Jedeme s Eminou o kus dál do “vnitrozemí” a počítáme, kam až se asi ta řeka může vylít. Myslíme i na ten karavan, vypadalo to, že obyvatelé už asi spí a absolutně netuší, co se kolem nich děje. Jdeme se tam podívat a po cestě nám brada padá do před nami se tvořícího jezírka. Řeka už si to proudem štráduje do kempu! S čelovkama klepeme na karavan a otvírá nám chlápek v županu. Kolem něj už se tvoří regulérní potok. Děkuje nám a přejíždí jinam, stejně jako my podruhé přeparkováváme. A co když je tu víc takových lidí, co jsou u řeky a spí? Neměli bychom je jít vzbudit? A co když je řeka odřízne a oni se nebudou moct autem dostat zpátky? Vůbec nemůžu spát! Viky mě uklidňuje, že maj lepší auta než my, a že to tu určitě znají.

"Fotku Vikora v houpací síti si dejte jako fotku PŘED. Tahle je PO."

     Hned ráno se ještě v pyžamu jdu podívat na první místo, kam jsme se přesunuli. Pár metrů vedle je jezírko a příjezdová cesta ke břehu řeky je zatopená. Na místě kde stál karavan je dvacet čísel vody. Řeka nám dává signál, že je nejvyšší čas se přestěhovat. To je jasný znamení, chápeš. Píše Cushla. Andy si vybral nás!